1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.

3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.

4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.

5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.

6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,

7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.

9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.

10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.

11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.

13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.

15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

1 MI ALIENTO está corrompido, acórtanse mis días, Y me está aparejado el sepulcro.

2 No hay conmigo sino escarnecedores, En cuya acrimonia se detienen mis ojos.

3 Pon ahora, dame fianza para litigar contigo: ¿Quién tocará ahora mi mano?

4 Porque á éstos has tú escondido su corazón de inteligencia: Por tanto, no los ensalzarás.

5 El que denuncia lisonjas á sus prójimos, Los ojos de sus hijos desfallezcan.

6 El me ha puesto por parábola de pueblos, Y delante de ellos he sido como tamboril.

7 Y mis ojos se oscurecieron de desabrimiento, Y mis pensamientos todos son como sombra.

8 Los rectos se maravillarán de esto, Y el inocente se levantará contra el hipócrita.

9 No obstante, proseguirá el justo su camino, Y el limpio de manos aumentará la fuerza.

10 Mas volved todos vosotros, y venid ahora, Que no hallaré entre vosotros sabio.

11 Pasáronse mis días, fueron arrancados mis pensamientos, Los designios de mi corazón.

12 Pusieron la noche por día, Y la luz se acorta delante de las tinieblas.

13 Si yo espero, el sepulcro es mi casa: Haré mi cama en las tinieblas.

14 A la huesa tengo dicho: Mi padre eres tú; A los gusanos: Mi madre y mi hermana.

15 ¿Dónde pues estará ahora mi esperanza? Y mi esperanza ¿quién la verá?

16 A los rincones de la huesa descenderán, Y juntamente descansarán en el polvo.