1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]

1 ¿Sabes tú el tiempo en que paren las cabras monteses? ¿O miraste tú las ciervas cuando están pariendo?2 ¿Contaste tú los meses de su preñez, Y sabes el tiempo cuando han de parir?3 Encórvanse, hacen salir sus hijos, Pasan sus dolores.4 Sus hijos están sanos, crecen con el pasto: Salen y no vuelven á ellas.5 ¿Quién echó libre al asno montés, y quién soltó sus ataduras?6 Al cual yo puse casa en la soledad, Y sus moradas en lugares estériles.7 Búrlase de la multitud de la ciudad: No oye las voces del arriero.8 Lo oculto de los montes es su pasto, Y anda buscando todo lo que está verde.9 ¿Querrá el unicornio servirte á ti, Ni quedar á tu pesebre?10 ¿Atarás tú al unicornio con su coyunda para el surco? ¿Labrará los valles en pos de ti?11 ¿Confiarás tú en él, por ser grande su fortaleza, Y le fiarás tu labor?12 ¿Fiarás de él que te tornará tu simiente, Y que la allegará en tu era?13 ¿Diste tú hermosas alas al pavo real, O alas y plumas al avestruz?14 El cual desampara en la tierra sus huevos, Y sobre el polvo los calienta,15 Y olvídase de que los pisará el pie, Y que los quebrará bestia del campo.16 Endurécese para con sus hijos, como si no fuesen suyos, No temiendo que su trabajo haya sido en vano:17 Porque le privó Dios de sabiduría, Y no le dió inteligencia.18 Luego que se levanta en alto, Búrlase del caballo y de su jinete.19 ¿Diste tú al caballo la fortaleza? ¿Vestiste tú su cerviz de relincho?20 ¿Le intimidarás tú como á alguna langosta? El resoplido de su nariz es formidable:21 Escarba la tierra, alégrase en su fuerza, Sale al encuentro de las armas:22 Hace burla del espanto, y no teme, Ni vuelve el rostro delante de la espada.23 Contra él suena la aljaba, El hierro de la lanza y de la pica:24 Y él con ímpetu y furor escarba la tierra, Sin importarle el sonido de la bocina;25 Antes como que dice entre los clarines: ­Ea! Y desde lejos huele la batalla, el grito de los capitanes, y la vocería.26 ¿Vuela el gavilán por tu industria, Y extiende hacia el mediodía sus alas?27 ¿Se remonta el águila por tu mandamiento, Y pone en alto su nido?28 Ella habita y está en la piedra, En la cumbre del peñasco y de la roca.29 Desde allí acecha la comida: Sus ojos observan de muy lejos.30 Sus pollos chupan la sangre: Y donde hubiere cadáveres, allí está.