1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 Y VOLVIO Job á tomar su propósito, y dijo:2 Quién me tornase como en los meses pasados, Como en los días que Dios me guardaba,3 Cuando hacía resplandecer su candela sobre mi cabeza, A la luz de la cual yo caminaba en la oscuridad;4 Como fué en los días de mi mocedad, Cuando el secreto de Dios estaba en mi tienda;5 Cuando aún el Omnipotente estaba conmigo, Y mis hijos alrededor de mi;6 Cuando lavaba yo mis caminos con manteca, Y la piedra me derramaba ríos de aceite!7 Cuando salía á la puerta á juicio, Y en la plaza hacía preparar mi asiento,8 Los mozos me veían, y se escondían; Y los viejos se levantaban, y estaban en pie;9 Los príncipes detenían sus palabras, Ponían la mano sobre su boca;10 La voz de los principales se ocultaba, Y su lengua se pegaba á su paladar:11 Cuando los oídos que me oían, me llamaban bienaventurado, Y los ojos que me veían, me daban testimonio:12 Porque libraba al pobre que gritaba, Y al huérfano que carecía de ayudador.13 La bendición del que se iba á perder venía sobre mí; Y al corazón de la viuda daba alegría.14 Vestíame de justicia, y ella me vestía como un manto; Y mi toca era juicio.15 Yo era ojos al ciego, Y pies al cojo.16 A los menesterosos era padre; Y de la causa que no entendía, me informaba con diligencia:17 Y quebraba los colmillos del inicuo, Y de sus dientes hacía soltar la presa.18 Y decía yo: En mi nido moriré, Y como arena multiplicaré días.19 Mi raíz estaba abierta junto á las aguas, Y en mis ramas permanecía el rocío.20 Mi honra se renovaba en mí, Y mi arco se corroboraba en mi mano.21 Oíanme, y esperaban; Y callaban á mi consejo.22 Tras mi palabra no replicaban, Y mi razón destilaba sobre ellos.23 Y esperábanme como á la lluvia, Y abrían su boca como á la lluvia tardía.24 Si me reía con ellos, no lo creían: Y no abatían la luz de mi rostro.25 Calificaba yo el camino de ellos, y sentábame en cabecera; Y moraba como rey en el ejército, Como el que consuela llorosos.