1 {Dem Vorsänger, nach: "Hindin der Morgenröte". Ein Psalm von David.}

2 Mein Gott, {El} mein Gott, {El} warum hast du mich verlassen, bist fern von meiner Rettung, den Worten meines Gestöhns?

3 Mein Gott! ich rufe des Tages, und du antwortest nicht; und des Nachts, und mir wird keine Ruhe.

4 Doch du bist heilig, der du wohnst unter den Lobgesängen Israels.

5 Auf dich vertrauten unsere Väter; sie vertrauten, und du errettetest sie.

6 Zu dir schrieen sie und wurden errettet; sie vertrauten auf dich und wurden nicht beschämt.

7 Ich aber bin ein Wurm und kein Mann, der Menschen Hohn und der vom Volke Verachtete.

8 Alle, die mich sehen, spotten meiner; sie reißen die Lippen auf, schütteln den Kopf:

9 "Er vertraut {Eig. Er wälzt seinen Weg} auf {O. Vertraue auf} Jehova! der errette ihn, befreie ihn, weil er Lust an ihm hat!"

10 Doch {O. Denn} du bist es, der mich aus dem Mutterleibe gezogen hat, der mich vertrauen {O. sorglos ruhen} ließ an meiner Mutter Brüsten.

11 Auf dich bin ich geworfen von Mutterschoße an, von meiner Mutter Leibe an bist du mein Gott. {El}

12 Sei nicht fern von mir! denn Drangsal ist nahe, denn kein Helfer ist da.

13 Viele {O. Große mächtige} Farren haben mich umgeben, Stiere {Eig. Starke; vergl. Ps. 50,13} von Basan mich umringt;

14 Sie haben ihr Maul wider mich aufgesperrt, gleich einem reißenden und brüllenden Löwen.

15 Wie Wasser bin ich hingeschüttet, und alle meine Gebeine haben sich zertrennt; wie Wachs ist geworden mein Herz, es ist zerschmolzen inmitten meiner Eingeweide.

16 Meine Kraft ist vertrocknet wie ein Scherben, und meine Zunge klebt an meinem Gaumen; und in den Staub des Todes legst du mich.

17 Denn Hunde haben mich umgeben, eine Rotte von Übeltätern hat mich umzingelt. Sie haben meine Hände und meine Füße durchgraben;

18 Alle meine Gebeine könnte ich zählen. Sie schauen und sehen mich an; {O. sehen ihre Lust an mir}

19 Sie teilen meine Kleider unter sich, und über mein Gewand werfen sie das Los.

20 Du aber, Jehova, sei nicht fern! meine Stärke, eile mir zur Hülfe!

21 Errette vom Schwert meine Seele, meine einzige {O. meine einsame, verlassene} von der Gewalt {O. Tatze} des Hundes;

22 Rette mich aus dem Rachen des Löwen! Ja, du hast mich erhört von den Hörnern der Büffel. {Eig. Wildochsen}

23 Verkündigen will ich deinen Namen meinen Brüdern; inmitten der Versammlung will ich dich loben.

24 Ihr, die ihr Jehova fürchtet, lobet ihn; aller Same Jakobs, verherrlichet ihn, und scheuet euch vor ihm, aller Same Israels!

25 Denn nicht verachtet hat er, noch verabscheut das Elend des Elenden, noch sein Angesicht vor ihm verborgen; und als er zu ihm schrie, hörte er.

26 Von dir kommt mein Lobgesang in der großen Versammlung; bezahlen will ich meine Gelübde vor denen, die ihn fürchten.

27 Die Sanftmütigen werden essen und satt werden; es werden Jehova loben, die ihn suchen; euer Herz lebe {O. wird leben} immerdar.

28 Es werden eingedenk werden und zu Jehova umkehren alle Enden der Erde; und vor dir werden niederfallen {d.h. in Huldigung, Anbetung} alle Geschlechter der Nationen.

29 Denn Jehovas ist das Reich, und unter den {O. über die} Nationen herrscht er.

30 Es essen und fallen nieder {d.h. in Huldigung, Anbetung} alle Fetten der Erde; vor ihm werden sich beugen alle, die in den Staub hinabfahren, und der seine Seele nicht am Leben erhält. {d.h. erhalten kann}

31 Ein Same wird ihm dienen; er wird dem Herrn als ein Geschlecht zugerechnet werden. {O. Es wird vom Herrn erzählt werden dem künftigen Geschlecht}

32 Sie werden kommen und verkünden seine Gerechtigkeit einem Volke, welches geboren wird, daß er es getan hat.

1 Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův.

2 Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého.

3 Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš, i v noci, a nemohu se utajiti.

4 Ty zajisté jsi svatý, zůstávající vždycky k veliké chvále Izraelovi.

5 V toběť doufali otcové naši, doufali, a vysvobozovals je.

6 K tobě volávali, a spomáhals jim; v tobě doufali, a nebývali zahanbeni.

7 Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec.

8 Všickni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, ošklebují se, a hlavami potřásají, říkajíce:

9 Spustiltě se na Hospodina, nechť ho vysvobodí; nechať jej vytrhne, poněvadž se mu v něm zalíbilo.

10 Ješto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání při prsích matky mé.

11 Na tebeť jsem uvržen od narození svého, od života matky mé Bůh můj ty jsi.

12 Nevzdalujž se ode mne, nebo ssoužení blízké jest, a nemám spomocníka.

13 Obkličujíť mne býkové mnozí, silní volové z Bázan obstupují mne.

14 Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí.

15 Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých.

16 Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne.

17 Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé.

18 Mohl bych sčísti všecky kosti své, oni pak hledí na mne, a dívají se mi.

19 Dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los.

20 Ale ty, Hospodine, nevzdalujž se, sílo má, přispěj k spomožení mému.

21 Vychvať od meče duši mou, a z moci psů jedinkou mou.

22 Zachovej mne od úst lva, a od rohů jednorožcových vyprosť mne.

23 I budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém, u prostřed shromáždění chváliti tě budu, řka:

24 Kteříž se bojíte Hospodina, chvalte jej, všecko símě Jákobovo ctěte jej, a boj se ho všecka rodino Izraelova.

25 Nebo nepohrdá, ani se odvrací od trápení ztrápeného, aniž skrývá tváři své od něho, nýbrž když k němu volá, vyslýchá jej.

26 O tobě chvála má v shromáždění velikém, sliby své plniti budu před těmi, kteříž se bojí tebe.

27 Jísti budou tiší a nasyceni budou, chváliti budou Hospodina ti, kteříž ho hledají, živo bude srdce vaše na věky.

28 Rozpomenou a obrátí se k Hospodinu všecky končiny země, a skláněti se budou před ním všecky čeledi národů.

29 Nebo Hospodinovo jest království, a onť panuje nad národy.

30 Jísti budou a skláněti se před ním všickni tuční země, jemu se klaněti budou všickni sstupující do prachu, a kteříž duše své nemohou při životu zachovati.

31 Símě jejich sloužiti mu bude, a přičteno bude ku Pánu v každém věku. [ (Psalms 22:32) Přijdouť, a lidu, kterýž z nich vyjde, vypravovati budou spravedlnost jeho; nebo ji skutkem vykonal. ]