1 {Dem Vorsänger. Von den Söhnen Korahs, ein Psalm.}

2 Höret dies, ihr Völker alle; nehmet es zu Ohren, alle Bewohner der Welt;

3 Sowohl Menschensöhne als Männersöhne, Reiche und Arme allzumal!

4 Mein Mund soll Weisheit {Eig. Weisheiten... Einsichten} reden, und das Sinnen meines Herzens soll Einsicht {Eig. Weisheiten... Einsichten} sein.

5 Neigen will ich zu einem Spruche mein Ohr, mein Rätsel {Eig. Verschlungenes, d.h. rätselhafte, verschlungene Rede} eröffnen bei der Laute.

6 Warum sollte ich mich fürchten in Tagen des Übels, wenn die Ungerechtigkeit derer, die mir auf der Ferse sind, mich umringt.

7 Welche auf ihr Vermögen vertrauen und der Größe ihres Reichtums sich rühmen?

8 Keineswegs vermag jemand seinen Bruder zu erlösen, nicht kann er Gott sein Lösegeld {Eig. seine Sühne} geben,

9 (Denn kostbar ist die Erlösung ihrer Seele, und er muß davon abstehen auf ewig)

10 Daß er fortlebe immerdar, die Grube nicht sehe.

11 Denn er sieht, daß die Weisen sterben, daß der Tor und der Unvernünftige miteinander umkommen und anderen ihr Vermögen lassen.

12 Ihr Gedanke {W. Ihr Inneres} ist, daß ihre Häuser stehen in Ewigkeit, ihre Wohnungen von Geschlecht zu Geschlecht; sie nennen Ländereien nach ihrem Namen.

13 Doch der Mensch, der in Ansehen ist, bleibt nicht; er gleicht dem Vieh, das vertilgt wird.

14 Dieser ihr Weg ist ihre Torheit; {O. ihre Zuversicht. O. Dies ist ihr Weg, derer, die Torheit haben} und die nach ihnen kommen, haben Wohlgefallen an ihren Worten. {Eig. an ihrem Munde} (Sela.)

15 Man legt sie in den Scheol wie Schafe, der Tod weidet sie; und am Morgen herrschen die Aufrichtigen über sie; und ihre Gestalt wird der Scheol verzehren, fern von ihrer Wohnung. {O. ohne daß sie eine Wohnung hat}

16 Gott aber wird meine Seele erlösen von der Gewalt des Scheols; denn er wird mich aufnehmen. {O. hinwegnehmen; wie 1. Mose 5,24} (Sela.)

17 Fürchte dich nicht, wenn ein Mann sich bereichert, wenn sich vergrößert die Herrlichkeit seines Hauses.

18 Denn wenn er stirbt, nimmt er das alles nicht mit; nicht folgt ihm hinab seine Herrlichkeit.

19 Ob er auch seine Seele segnete in seinem Leben, - und man wird dich loben, wenn du dir selbst Gutes tust -

20 Sie wird kommen zu dem Geschlecht seiner Väter; nimmermehr werden sie das Licht sehen.

21 Der Mensch, der in Ansehen ist und keine Einsicht hat, gleicht dem Vieh, das vertilgt wird.

1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm.

2 Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.

3 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.

4 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.

5 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.

6 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?

7 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.

8 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,

9 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),

10 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.

11 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.

12 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.

13 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.

14 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.

15 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.

16 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.

17 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.

18 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.

19 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:

20 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]