1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

1 Tendo tédio à minha vida; darei livre curso à minha queixa, falarei na amargura da minha alma:2 Direi a Deus: Não me condenes; faze-me saber por que contendes comigo.3 Tens prazer em oprimir, em desprezar a obra das tuas mãos e favorecer o desígnio dos ímpios?4 Tens tu olhos de carne? Ou vês tu como vê o homem?5 São os teus dias como os dias do homem? Ou são os teus anos como os anos de um homem,6 para te informares da minha iniqüidade, e averiguares o meu pecado,7 ainda que tu sabes que eu não sou ímpio, e que não há ninguém que possa livrar-me da tua mão?8 As tuas mãos me fizeram e me deram forma; e te voltas agora para me consumir?9 Lembra-te, pois, de que do barro me formaste; e queres fazer-me tornar ao pó?10 Não me vazaste como leite, e não me coalhaste como queijo?11 De pele e carne me vestiste, e de ossos e nervos me teceste.12 Vida e misericórdia me tens concedido, e a tua providência me tem conservado o espírito.13 Contudo ocultaste estas coisas no teu coração; bem sei que isso foi o teu desígnio.14 Se eu pecar, tu me observas, e da minha iniqüidade não me absolverás.15 Se for ímpio, ai de mim! Se for justo, não poderei levantar a minha cabeça, estando farto de ignomínia, e de contemplar a minha miséria.16 Se a minha cabeça se exaltar, tu me caças como a um leão feroz; e de novo fazes maravilhas contra mim.17 Tu renovas contra mim as tuas testemunhas, e multiplicas contra mim a tua ira; reveses e combate estão comigo.18 Por que, pois, me tiraste da madre? Ah! se então tivera expirado, e olhos nenhuns me vissem!19 Então fora como se nunca houvera sido; e da madre teria sido levado para a sepultura.20 Não são poucos os meus dias? Cessa, pois, e deixa-me, para que por um pouco eu tome alento;21 antes que me vá para o lugar de que não voltarei, para a terra da escuridão e das densas trevas,22 terra escuríssima, como a própria escuridão, terra da sombra trevosa e do caos, e onde a própria luz é como a escuridão.