1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

1 Porventura não tem o homem duro serviço sobre a terra? E não são os seus dias como os do jornaleiro?2 Como o escravo que suspira pela sombra, e como o jornaleiro que espera pela sua paga,3 assim se me deram meses de escassez, e noites de aflição se me ordenaram.4 Havendo-me deitado, digo: Quando me levantarei? Mas comprida é a noite, e farto-me de me revolver na cama até a alva.5 A minha carne se tem vestido de vermes e de torrões de pó; a minha pele endurece, e torna a rebentar-se.6 Os meus dias são mais velozes do que a lançadeira do tecelão, e chegam ao fim sem esperança.7 Lembra-te de que a minha vida é um sopro; os meus olhos não tornarão a ver o bem.8 Os olhos dos que agora me vêem não me verão mais; os teus olhos estarão sobre mim, mas não serei mais.9 Tal como a nuvem se desfaz e some, aquele que desce à sepultura nunca tornará a subir.10 Nunca mais tornará à sua casa, nem o seu lugar o conhecerá mais.11 Por isso não reprimirei a minha boca; falarei na angústia do meu espírito, queixar-me-ei na amargura da minha alma.12 Sou eu o mar, ou um monstro marinho, para que me ponhas uma guarda?13 Quando digo: Confortar-me-á a minha cama, meu leito aliviará a minha queixa,14 então me espantas com sonhos, e com visões me atemorizas;15 de modo que eu escolheria antes a estrangulação, e a morte do que estes meus ossos.16 A minha vida abomino; não quero viver para sempre; retira-te de mim, pois os meus dias são vaidade.17 Que é o homem, para que tanto o engrandeças, e ponhas sobre ele o teu pensamento,18 e cada manhã o visites, e cada momento o proves?19 Até quando não apartarás de mim a tua vista, nem me largarás, até que eu possa engolir a minha saliva?20 Se peco, que te faço a ti, ó vigia dos homens? Por que me fizeste alvo dos teus dardos? Por que a mim mesmo me tornei pesado?21 Por que me não perdoas a minha transgressão, e não tiras a minha iniqüidade? Pois agora me deitarei no pó; tu me buscarás, porém eu não serei mais.