1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 E prosseguindo Jó no seu discurso, disse:2 Ah! quem me dera ser como eu fui nos meses do passado, como nos dias em que Deus me guardava;3 quando a sua lâmpada luzia sobre o minha cabeça, e eu com a sua luz caminhava através das trevas;4 como era nos dias do meu vigor, quando o íntimo favor de Deus estava sobre a minha tenda;5 quando o Todo-Poderoso ainda estava comigo, e os meus filhos em redor de mim;6 quando os meus passos eram banhados em leite, e a rocha me deitava ribeiros de azeite!7 Quando eu saía para a porta da cidade, e na praça preparava a minha cadeira,8 os moços me viam e se escondiam, e os idosos se levantavam e se punham em pé;9 os príncipes continham as suas palavras, e punham a mão sobre a sua boca;10 a voz dos nobres emudecia, e a língua se lhes pegava ao paladar.11 Pois, ouvindo-me algum ouvido, me tinha por bem-aventurado; e vendo-me algum olho, dava testemunho de mim;12 porque eu livrava o miserável que clamava, e o órfão que não tinha quem o socorresse.13 A bênção do que estava a perecer vinha sobre mim, e eu fazia rejubilar-se o coração da viúva.14 vestia-me da retidão, e ela se vestia de mim; como manto e diadema era a minha justiça.15 Fazia-me olhos para o cego, e pés para o coxo;16 dos necessitados era pai, e a causa do que me era desconhecido examinava com diligência.17 E quebrava os caninos do perverso, e arrancava-lhe a presa dentre os dentes.18 Então dizia eu: No meu ninho expirarei, e multiplicarei os meus dias como a areia;19 as minhas raízes se estendem até as águas, e o orvalho fica a noite toda sobre os meus ramos;20 a minha honra se renova em mim, e o meu arco se revigora na minha mão.21 A mim me ouviam e esperavam, e em silêncio atendiam ao meu conselho.22 Depois de eu falar, nada replicavam, e minha palavra destilava sobre eles;23 esperavam-me como à chuva; e abriam a sua boca como à chuva tardia.24 Eu lhes sorria quando não tinham confiança; e não desprezavam a luz do meu rosto;25 eu lhes escolhia o caminho, assentava-me como chefe, e habitava como rei entre as suas tropas, como aquele que consola os aflitos.