1 Odpověděv pak Job, řekl:
2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
1 And Job answereth and saith: --
2 Truly I have known that [it is] so, And what -- is man righteous with God?
3 If he delight to strive with Him -- He doth not answer him one of a thousand.
4 Wise in heart and strong in power -- Who hath hardened toward Him and is at peace?
5 Who is removing mountains, And they have not known, Who hath overturned them in His anger.
6 Who is shaking earth from its place, And its pillars move themselves.
7 Who is speaking to the sun, and it riseth not, And the stars He sealeth up.
8 Stretching out the heavens by Himself, And treading on the heights of the sea,
9 Making Osh, Kesil, and Kimah, And the inner chambers of the south.
10 Doing great things till there is no searching, And wonderful, till there is no numbering.
11 Lo, He goeth over by me, and I see not, And He passeth on, and I attend not to it.
12 Lo, He snatches away, who bringeth it back? Who saith unto Him, `What dost Thou?`
13 God doth not turn back His anger, Under Him bowed have proud helpers.
14 How much less do I -- I answer Him? Choose out my words with Him?
15 Whom, though I were righteous, I answer not, For my judgment I make supplication.
16 Though I had called and He answereth me, I do not believe that He giveth ear [to] my voice.
17 Because with a tempest He bruiseth me, And hath multiplied my wounds for nought.
18 He permitteth me not to refresh my spirit, But filleth me with bitter things.
19 If of power, lo, the Strong One; And if of judgment -- who doth convene me?
20 If I be righteous, Mine mouth doth declare me wicked, Perfect I am! -- it declareth me perverse.
21 Perfect I am! -- I know not my soul, I despise my life.
22 It is the same thing, therefore I said, `The perfect and the wicked He is consuming.`
23 If a scourge doth put to death suddenly, At the trial of the innocent He laugheth.
24 Earth hath been given Into the hand of the wicked one. The face of its judges he covereth, If not -- where, who [is] he?
25 My days have been swifter than a runner, They have fled, they have not seen good,
26 They have passed on with ships of reed, As an eagle darteth on food.
27 Though I say, `I forget my talking, I forsake my corner, and I brighten up!`
28 I have been afraid of all my griefs, I have known that Thou dost not acquit me.
29 I -- I am become wicked; why [is] this? [In] vain I labour.
30 If I have washed myself with snow-water, And purified with soap my hands,
31 Then in corruption Thou dost dip me, And my garments have abominated me.
32 But if a man like myself -- I answer him, We come together into judgment.
33 If there were between us an umpire, He doth place his hand on us both.
34 He doth turn aside from off me his rod, And His terror doth not make me afraid,
35 I speak, and do not fear Him, But I am not right with myself.