1 Quei tre uomini cessarono di rispondere a Giobbe perché egli si credeva giusto. 2 Allora l’ira di Eliù, figlio di Baracheel il Buzita, della tribù di Ram, si accese; 3 si accese contro Giobbe, perché riteneva giusto sé stesso anziché Dio; si accese anche contro i tre amici di lui perché non avevano trovato di che rispondere, sebbene condannassero Giobbe. 4 Ora, siccome quelli erano più anziani di lui, 5 Eliù aveva aspettato a parlare a Giobbe; ma quando vide che dalla bocca di quei tre uomini non usciva più risposta, si accese di ira. 6 Allora Eliù, figlio di Baracheel il Buzita, rispose e disse:

"Io sono giovane di età e voi siete vecchi; perciò mi sono tenuto indietro e non ho osato esporvi il mio pensiero. 7 Dicevo: ‘Parleranno i giorni, e il gran numero degli anni insegnerà la saggezza’. 8 Ma quello che rende intelligente l’uomo è lo spirito, è il soffio dell’Onnipotente. 9 Non sono saggi quelli di lunga età, né sono i vecchi quelli che comprendono il giusto. 10 Perciò dico: ‘Ascoltatemi; vi esporrò anche io il mio pensiero’. 11 Ecco, ho aspettato i vostri discorsi, ho ascoltato i vostri argomenti, mentre andavate cercando altre parole. 12 Vi ho seguito attentamente, ed ecco, nessuno di voi ha convinto Giobbe, nessuno ha risposto alle sue parole. 13 Non avete dunque ragione di dire: ‘Abbiamo trovato la saggezza! Dio soltanto lo farà cedere; non l’uomo!’. 14 Egli non ha diretto i suoi discorsi contro di me, e io non gli risponderò con le vostre parole. 15 Eccoli sconcertati! non rispondono più, non trovano più parole. 16 Ho aspettato che non parlassero più, che tacessero e non rispondessero più. 17 Ma ora risponderò anch’io per conto mio, esporrò anch’io il mio pensiero! 18 Perché sono pieno di parole, e lo spirito che è dentro di me mi stimola. 19 Ecco, dentro di me c’è come vino rinchiuso, come otri pieni di vino nuovo, che stanno per scoppiare. 20 Parlerò dunque e mi solleverò, aprirò le labbra e risponderò! 21 Lasciate che io parli senza riguardi personali, senza adulare nessuno; 22 poiché io non so adulare; se lo facessi, il mio Creatore mi toglierebbe subito di mezzo.

1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál, 2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha. 3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba. 4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on. 5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém. 6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého. 7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost. 8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné. 9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu. 10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své. 11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči, 12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho. 13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk. 14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati. 15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova. 16 Èekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více, 17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já. 18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého. 19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se. 20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu. 21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu. 22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.