1 Ora servo da zimbello ai più giovani di me, i cui padri non avrei degnato di mettere fra i cani del mio gregge! 2 A che mi sarebbe servita la forza delle loro mani? Gente incapace a raggiungere l’età matura, 3 pallida dalla miseria e dalla fame, ridotta a brucare nel deserto, la terra da tempo nuda e desolata, 4 strappando erba amara vicino ai cespugli, e avendo per pane radici di ginestra. 5 Sono scacciati di mezzo agli uomini, la gente grida dietro a loro come dietro al ladro, 6 abitano in burroni orrendi, nelle caverne della terra e fra le rocce; 7 urlano fra i cespugli, si sdraiano alla rinfusa sotto i rovi; 8 gente da nulla, razza senza nome, cacciata via dal paese a bastonate. 9 Ora io sono il tema delle loro canzoni, il soggetto dei loro discorsi. 10 Mi detestano, mi schivano, non si trattengono dallo sputarmi in faccia. 11 Non hanno più ritegno, mi umiliano, rompono ogni freno in mia presenza. 12 Questa gentaglia insorge alla mia destra, mi incalzano, e si appianano le vie contro di me per distruggermi. 13 Hanno sovvertito il mio cammino, lavorano alla mia rovina, loro che nessuno vorrebbe soccorrere! 14 Avanzano come attraverso un’ampia breccia, si precipitano davanti in mezzo alle rovine. 15 Terrori mi si rovesciano addosso; il mio onore è portato via come dal vento, la mia felicità è passata come una nube. 16 Ora l’anima mia si strugge in me, mi hanno colto i giorni dell’afflizione. 17 La notte mi trafigge, mi stacca le ossa, e i dolori che mi rodono non hanno posa. 18 Per la grande violenza del mio male la mia veste si deforma, mi si stringe addosso come la tunica. 19 Iddio mi ha gettato nel fango, e rassomiglio alla polvere e alla cenere. 20 Io grido a te, e tu non mi rispondi; ti sto davanti, e tu non mi consideri! 21 Ti sei trasformato in nemico crudele verso di me; mi perseguiti con la potenza della tua mano. 22 Mi alzi per aria, mi fai portare via dal vento, e mi annienti nella tempesta. 23 Infatti, lo so, tu mi conduci alla morte, alla casa di convegno di tutti i viventi. 24 Ma chi sta per morire non stende la mano? e nella sua angoscia non grida aiuto? 25 Non piangevo io forse per chi era nell’avversità? la mia anima non era forse afflitta per il povero? 26 Speravo il bene, ma è venuto il male; aspettavo la luce, ma è venuta l’oscurità! 27 Le mie viscere ribollono e non hanno riposo, sono venuti per me giorni di afflizione. 28 Me ne vado tutto annerito, ma non dal sole; mi alzo in mezzo all’assemblea e grido aiuto; 29 sono diventato fratello degli sciacalli, compagno degli struzzi. 30 La mia pelle è nera e cade a pezzi; le mie ossa sono calcinate dall’arsura. 31 La mia cetra non dà più che accenti di lutto, e la mia zampogna voce di pianto.

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého. 2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich. 3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. 4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim. 5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem, 6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí. 7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali, 8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země. 9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví. 10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati. 11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli. 12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své. 13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže. 14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. 15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. 16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, 17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají. 18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá. 19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. 20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. 21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. 22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. 23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. 24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. 25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. 26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. 27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. 28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. 29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. 30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. 31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.