1 Allora Giobbe rispose e disse: 2 "Sì, certo, io so che è così; e come potrebbe il mortale essere giusto davanti a Dio? 3 Se all’uomo piacesse disputare con Dio, non potrebbe rispondergli su un punto fra mille. 4 Dio è saggio di cuore, è grande in potenza; chi gli ha tenuto fronte e se n’è trovato bene? 5 Egli trasporta le montagne senza che se ne accorgano, nel suo furore le sconvolge. 6 Egli scuote la terra dalle sue fondamenta, e le sue colonne tremano. 7 Comanda al sole, ed esso non sorge; mette un sigillo sulle stelle. 8 Da solo spiega i cieli, e cammina sulle più alte onde del mare. 9 È il creatore dell’Orsa, di Orione, delle Pleiadi, e delle misteriose regioni del cielo australe. 10 Egli fa cose grandi e imperscrutabili, meraviglie innumerevoli. 11 Ecco, egli mi passa vicino, e io non lo vedo; mi scivola accanto e non me ne accorgo. 12 Ecco afferra la preda, e chi si opporrà? Chi oserà dirgli: ‘Che fai?’. 13 Iddio non ritira la sua collera; sotto di lui si curvano i campioni della superbia. 14 E io, come farei a rispondergli, a scegliere le mie parole per discutere con lui? 15 Avessi anche ragione, non gli replicherei, ma chiederei misericordia al mio giudice. 16 Se io lo invocassi ed egli mi rispondesse, non per questo crederei che avesse dato ascolto alla mia voce; 17 egli mi piomba addosso dal seno della tempesta, moltiplica senza motivo le mie piaghe, 18 non mi lascia riprendere fiato, e mi sazia di amarezza. 19 Se si tratta di forza, ecco, egli è potente; se di diritto, egli dice: ‘Chi mi fisserà un giorno per comparire?’. 20 Anche se fossi giusto, la mia stessa bocca mi condannerebbe; anche se fossi innocente, mi dichiarerebbe colpevole. 21 Innocente! Sì, lo sono! di me non mi interessa, io disprezzo la mia vita! 22 Per me è la stessa cosa! perciò dico: ‘Egli distrugge ugualmente l’innocente e il colpevole’. 23 Se un flagello, a un tratto, semina la morte, egli ride dello spavento degli innocenti. 24 La terra è data in balìa dei malvagi; egli vela gli occhi ai giudici di essa; se non è lui, chi è dunque? 25 E i miei giorni se ne vanno più veloci di un corriere; fuggono via senza avere visto il bene; 26 passano rapidi come navi di giunchi, come l’aquila che piomba sulla preda. 27 Se dico: ‘Voglio dimenticare il mio lamento, abbandonare questa aria triste e rasserenarmi’, 28 ma sono spaventato per tutti i miei dolori, so che non mi considererai innocente. 29 Io sarò condannato; perché dunque affaticarmi invano? 30 Anche se mi lavassi con la neve e mi pulissi le mani con il sapone, 31 tu mi immergeresti nel fango di una fossa, le mie stesse vesti mi avrebbero in orrore. 32 Dio non è un uomo come me, perché io gli risponda e che possiamo comparire in giudizio assieme. 33 Non c’è fra noi un arbitro che posi la mano su tutti e due! 34 Iddio allontani da me la sua verga; smetta di spaventarmi con il suo terrore; 35 allora io parlerò senza temerlo, poiché sento di non essere quel colpevole che sembro.

1 Odpověděv pak Job, řekl: 2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným? 3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov. 4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil? 5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své. 6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její. 7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje. 8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských. 9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne. 10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu. 11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho. 12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš? 13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní. 14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl? 15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu. 16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj, 17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny. 18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi. 19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí? 20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží. 21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého. 22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje. 23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá; 24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest? 25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí. 26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu. 27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se: 28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš. 29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval? 30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své, 31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé. 32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud. 33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba. 34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil, 35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.