1 Allora Giobbe rispose e disse:

2 "Ah, se il mio dolore si pesasse, se le mie sciagure si mettessero tutte insieme sulla bilancia! 3 Sarebbero trovate più pesanti della sabbia del mare. Ecco perché le mie parole sono audaci. 4 Perché le saette dell’Onnipotente mi trafiggono, lo spirito mio ne succhia il veleno; i terrori di Dio si schierano in battaglia contro di me. 5 L’asino selvatico raglia forse quando ha l’erba davanti? muggisce forse il bue davanti alla pastura? 6 Si può forse mangiare ciò che è insipido e senza sale? c’è qualche gusto in un chiaro d’uovo? 7 L’anima mia rifiuta di toccare una cosa simile, essa è per me come un cibo ripugnante. 8 Oh, mi avvenisse pure quello che chiedo, e mi desse Iddio quello che spero! 9 Volesse pure Iddio schiacciarmi, stendere la mano e tagliare il filo dei miei giorni! 10 Questo sarebbe un conforto per me, esulterei nei dolori che egli non mi risparmia; poiché non ho rinnegato le parole del Santo. 11 Che è mai la mia forza perché io speri ancora? Che fine mi aspetta perché io sia paziente? 12 La mia forza è come la forza delle pietre? e la mia carne come carne di bronzo? 13 Non sono io ridotto senza energia, e non mi è forse tolta ogni speranza di guarire? 14 Pietà deve l’amico a colui che soccombe, anche se abbandonasse il timore dell’Onnipotente. 15 Ma i miei fratelli si sono mostrati infidi come un torrente, come l’acqua di torrenti che passa. 16 Il ghiaccio li rende torbidi, e la neve vi si scioglie; 17 ma passato il tempo delle piene, svaniscono; quando sentono il caldo, spariscono dal loro luogo. 18 Le carovane che si dirigono là cambiano strada, si inoltrano nel deserto, e vi muoiono. 19 Le carovane di Tema li cercavano con lo sguardo, i viandanti di Seba vi contavano su, 20 ma furono delusi nella loro fiducia; giunti sul luogo, rimasero confusi. 21 Così siete diventati voi per me: vedete uno che fa orrore, e vi prende la paura. 22 Vi ho forse detto: ‘Datemi qualcosa’, oppure: ‘Con i vostri beni fate un dono in mio favore’, 23 oppure: ‘Liberatemi dalla stretta del nemico’, oppure: ‘Salvatemi dalla mano dei prepotenti’? 24 Ammaestratemi, e starò in silenzio; fatemi capire in che cosa ho sbagliato. 25 Quanto sono efficaci le parole rette! Ma la vostra riprensione che vale? 26 Volete dunque biasimare delle parole? Ma le parole di un disperato se le porta il vento! 27 Voi sareste capaci di tirare a sorte l’orfano, e di vendere il vostro amico! 28 Ma ora degnatevi di guardarmi, e vedete se io vi mento in faccia. 29 Ricredetevi! Non vi sia in voi iniquità! Ricredetevi, la mia giustizia sussiste. 30 C’è qualche iniquità sulla mia lingua? Il mio palato non distingue più ciò che è male?

1 Odpovídaje pak Job, řekl: 2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla. 3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává. 4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně. 5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou? 6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké? 7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého. 8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh, 9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne. 10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího. 11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého? 12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé? 13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne, 14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil? 15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové, 16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh. 17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého. 18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou. 19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich, 20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou. 21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se. 22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne? 23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne? 24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění. 25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše? 26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého? 27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému. 28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším. 29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé. 30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?