1 Ecco, vana è la speranza di chi lo assale; basta scorgerlo e si è atterrati. 2 Nessuno è tanto audace da provocarlo. E chi dunque oserà starmi di fronte? 3 Chi mi ha anticipato qualcosa perché io glielo debba restituire? Sotto tutti i cieli, ogni cosa è mia. 4 E non voglio tacere delle sue membra, della sua grande forza, della bellezza della sua armatura. 5 Chi lo ha mai spogliato della sua corazza? Chi è penetrato fra la doppia fila dei suoi denti? 6 Chi gli ha aperto i due battenti della gola? Intorno alla chiusura dei suoi denti sta il terrore. 7 Superbe sono le file dei suoi scudi, strettamente uniti come da un sigillo. 8 Uno tocca l’altro, e tra di loro non passa l’aria. 9 Sono saldati assieme, si tengono stretti, sono inseparabili. 10 I suoi starnuti danno sprazzi di luce; i suoi occhi sono come le palpebre dell’aurora. 11 Dalla sua bocca partono vampate, ne sprizzano fuori scintille di fuoco. 12 Dalle sue narici esce un fumo, come da una pentola che bolle o da una caldaia. 13 Il suo alito accende i carboni, e una fiamma gli esce dalla gola. 14 Nel suo collo risiede la forza, davanti a lui si fugge presi dal terrore. 15 Compatte sono in lui le parti molli della carne, gli stanno salde addosso, non si muovono. 16 Il suo cuore è duro come il sasso, duro come la macina di sotto. 17 Quando si solleva, tremano i più forti, e dalla paura sono fuori di sé. 18 Invano lo si attacca con la spada; a nulla valgono lancia, giavellotto e corazza. 19 Il ferro è per lui come paglia; il bronzo, come legno tarlato. 20 La figlia dell’arco non lo mette in fuga; le pietre della fionda si trasformano per lui in stoppia. 21 Stoppia gli sembra la mazza e ride del vibrare della lancia. 22 Il suo ventre è armato di punte acute e lascia come tracce di erpice sul fango. 23 Fa bollire l’abisso come una caldaia, del mare fa come un grande vaso da profumi. 24 Si lascia dietro una scia di luce; l’abisso sembra coperto di bianca chioma. 25 Non c’è sulla terra chi lo domi; è stato fatto per non avere paura. 26 Guarda in faccia tutto ciò che è eccelso, è re su tutte le belve più superbe".

1 Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou? 2 Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest. 3 Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho. 4 Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí? 5 Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza. 6 Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze. 7 Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně. 8 Jedna druhé se přídrží, a nedělí se. 9 Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání. 10 Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují. 11 Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce. 12 Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází. 13 V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost. 14 Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje. 15 Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu. 16 Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují. 17 Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř. 18 Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé. 19 Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové. 20 Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím. 21 Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě. 22 Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři. 23 Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny. 24 Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu. 25 Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.