1 Giobbe riprese il suo discorso e disse:

2 "Come vive Iddio che mi nega giustizia, come vive l’Onnipotente che mi amareggia l’anima, 3 finché avrò fiato e il soffio di Dio sarà nelle mie narici, 4 le mie labbra, no, non diranno nulla di ingiusto e la mia lingua non proferirà falsità. 5 Lungi da me l’idea di darvi ragione! Fino all’ultimo respiro non mi lascerò togliere la mia integrità. 6 Ho preso a difendere la mia giustizia e non cederò; il cuore non mi rimprovera uno solo dei miei giorni. 7 Sia trattato da malvagio il mio nemico e da perverso chi si alza contro di me! 8 Quale speranza rimane mai all’empio quando Iddio gli toglie, gli rapisce la vita? 9 Iddio presterà forse orecchio al suo grido, quando verrà su di lui la sventura? 10 Potrà egli trovare piacere nell’Onnipotente? invocare Iddio in ogni tempo? 11 Io vi mostrerò il modo di agire di Dio, non vi nasconderò i disegni dell’Onnipotente. 12 Ma queste cose voi tutti le avete osservate e perché dunque vi perdete in vani discorsi? 13 Ecco la parte che Dio riserva all’empio, l’eredità che l’uomo violento riceve dall’Onnipotente. 14 Se ha un gran numero di figli, sono per la spada; la sua progenie non avrà pane per saziarsi. 15 I superstiti sono sepolti dalla morte, e le loro vedove non li piangono. 16 Se accumula l’argento come polvere, se ammucchia vestiti come fango; 17 li ammucchia, sì, ma se ne vestirà il giusto, e l’argento lo spartirà l’innocente. 18 La casa che egli si costruisce è come quella della tarma, come il capanno che fa il guardiano della vigna. 19 Va a letto ricco, ma per l’ultima volta; apre gli occhi e non è più. 20 Terrori lo sorprendono come acque; nel cuore della notte lo rapisce un uragano. 21 Il vento orientale lo porta via, ed egli se ne va; lo spazza in un turbine dal suo posto. 22 Iddio gli scaglia addosso le sue frecce, senza pietà, per quanto egli tenti di scampare ai suoi colpi. 23 La gente batte le mani quando cade, e fischia dietro di lui quando lascia il luogo dove stava.

1 Potom dále Job vedl řeč svou a řekl: 2 Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou, 3 Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých, 4 Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti. 5 Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe. 6 Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy. 7 Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník. 8 Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho? 9 Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení? 10 Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času? 11 Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím. 12 Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte? 13 Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají: 14 Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem. 15 Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati. 16 Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů: 17 Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí. 18 Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný. 19 Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není. 20 Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher. 21 Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho. 22 Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude. 23 Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.