1 Allora Giobbe rispose e disse:

2 "Porgete bene ascolto alle mie parole, e sia questa la consolazione che mi date. 3 Sopportatemi, lasciate che io parli, e quando avrò parlato tu mi potrai deridere. 4 Mi lamento forse di un uomo? E come farei a non perdere la pazienza? 5 Guardatemi, stupite, e mettetevi la mano sulla bocca. 6 Quando ci penso, ne sono smarrito, e la mia carne è presa da un brivido. 7 Perché mai vivono gli empi? Perché arrivano alla vecchiaia e anche crescono di forze? 8 La loro discendenza prospera, sotto i loro sguardi intorno a essi, e i loro germogli fioriscono sotto i loro occhi. 9 La loro casa è in pace, al sicuro da spaventi, e la verga di Dio non li colpisce. 10 Il loro toro monta e non sbaglia, la loro vacca figlia senza abortire. 11 Mandano fuori come un gregge i loro piccini, e i loro figli saltano e ballano. 12 Cantano al suono del timpano e della cetra, e si rallegrano al suono della zampogna. 13 Passano felici i loro giorni, poi scendono in un attimo nel soggiorno dei morti. 14 Eppure, dicevano a Dio: ‘Ritirati da noi! Noi non ci curiamo di conoscere le tue vie! 15 Che cos’è l’Onnipotente perché lo serviamo? che guadagneremo a pregarlo?’. 16 Ecco, non hanno essi in mano la loro felicità? (lungi da me il consiglio degli empi!) 17 Quando mai si spegne la lampada degli empi, e piomba loro addosso la rovina, e Dio, nella sua ira, li retribuisce con castighi? 18 Quando mai sono come paglia al vento, come pula portata via dall’uragano? 19 ‘Iddio’, mi dite, ‘tiene in serbo il castigo per i figli dell’empio’. Ma punisca lui stesso! che lo senta lui, 20 che veda con i propri occhi la sua rovina, e beva egli stesso l’ira dell’Onnipotente! 21 E che importa all’empio della sua famiglia dopo di lui, quando il numero dei suoi mesi è ormai compiuto? 22 Si insegnerà forse a Dio la scienza? a lui che giudica quelli di lassù? 23 L’uno muore in mezzo al suo benessere, quando è pienamente tranquillo e felice, 24 ha i secchi pieni di latte, e fresco il midollo dell’ossa. 25 L’altro muore con l’amarezza nell’anima, senza avere mai gustato il bene. 26 Entrambi giacciono ugualmente nella polvere e i vermi li ricoprono. 27 Ah! li conosco i vostri pensieri, e i piani che formate per abbattermi! 28 Voi dite: ‘Dov’è la casa del prepotente? dov’è la tenda che ospitava gli empi?’. 29 Non avete dunque interrogato quelli che hanno viaggiato? Voi non vorrete negare quello che attestano; 30 che, cioè, il malvagio è risparmiato nel giorno della rovina, che nel giorno dell’ira egli sfugge. 31 Chi gli rimprovera in faccia il suo comportamento? Chi gli rende quello che ha fatto? 32 Egli è portato alla sepoltura con onore e veglia egli stesso sulla sua tomba. 33 Lievi gli sono le zolle della valle; dopo, tutta la gente segue le sue orme; e, anche prima, una folla immensa fu come lui. 34 Perché dunque mi offrite consolazioni vane? Delle vostre risposte altro non resta che falsità".

1 A odpovídaje Job, řekl: 2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás. 3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se. 4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj? 5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa. 6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza. 7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou? 8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich. 9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich. 10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu. 11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují. 12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky. 13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují. 14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme. 15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu? 16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne. 17 Èasto-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém? 18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher? 19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl, 20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil? 21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen? 22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí? 23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný. 24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá. 25 Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením. 26 Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou. 27 Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte. 28 Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných? 29 Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte, 30 Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá? 31 Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí? 32 A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane. 33 Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu. 34 Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.