1 Dávidé. énekkel áldlak az istenek elõtt.

2 Szent templomod felé hajolok, s magasztalom nevedet kegyelmedért és igazságodért; mert minden neveden felül felmagasztalád a te beszédedet.

3 Mikor kiáltottam, meghallgattál engem, felbátorítottál engem, lelkemben erõ [támadt.]

4 Magasztal téged, Uram, e földnek minden királya, mikor meghallják szádnak beszédeit,

5 És énekelnek az Úrnak útairól, mert nagy az Úr dicsõsége!

6 Noha felséges az Úr, mégis meglátja az alázatost, a kevélyt pedig távolról ismeri.

7 Ha nyomorúságban vergõdöm, megelevenítesz; ellenségeim haragja ellen kinyújtod kezedet, és a te jobbkezed megment engemet.

8 Elvégzi értem az Úr. Uram, a te kegyelmed örökkévaló: ne hagyd el a te kezeidnek alkotásait!

1 Davidův. Oslavovati tě budu, Pane, celým srdcem svým, a před mocnými žalmy tobě zpívati.

2 Skláněti se budu k chrámu svatému tvému, a oslavovati jméno tvé pro milosrdenství tvé a pro pravdu tvou; nebo jsi zvelebil nade všecko jméno své a slovo své.

3 Kteréhokoli dne vzýval jsem tě, vyslyšels mne, a obdařils silou duši mou.

4 Oslavovati tě budou, Hospodine, i všickni králové země, když uslyší řeč úst tvých.

5 A zpívati budou o cestách Hospodinových, a že veliká jest sláva Hospodinova,

6 A ač vyvýšený jest Hospodin, však že na poníženého patří, a vysokomyslného zdaleka zná.

7 Bych pak chodil u prostřed ssoužení, obživíš mne; proti vzteklosti nepřátel mých vztáhneš ruku svou, a tak vysvobodí mne pravice tvá.

8 Hospodin dokoná za mne; nebo milosrdenství tvé, Hospodine, na věky, aniž díla rukou svých kdy opustíš.