1 Respondeu, porém, Jó, dizendo:

2 Ouvi atentamente as minhas razões;

e isto vos sirva de consolação.

3 Sofrei-me,

e eu falarei;

e havendo eu falado, zombai.

4 Porventura eu me queixo de algum homem?

Porém, ainda que assim fosse, por

que não se angustiaria o meu espírito?

5 Olhai para mim,

e pasmai;

e ponde a mão sobre a boca.

6 Porque, quando me lembro disto me perturbo,

e a minha carne é sobressaltada de horror.

7 Por que razão vivem os ímpios,

envelhecem,

e ainda se robustecem em poder?

8 A sua descendência se estabelece

com eles perante a sua face;

e os seus renovos perante os seus olhos.

9 As suas casas têm paz,

sem temor;

e a vara de Deus não está sobre eles.

10 O seu touro gera,

e não falha;

pare a sua vaca,

e não aborta.

11 Fazem sair as suas crianças,

como a um rebanho,

e seus filhos andam saltando.

12 Levantam a voz, ao som do tamboril e da harpa,

e alegram-se ao som do órgão.

13 Na prosperidade gastam os seus dias,

e num momento descem à sepultura.

14 E, todavia, dizem a Deus:

Retira-te de nós;

porque não desejamos ter conhecimento dos teus caminhos.

15 Quem é o Todo-Poderoso,

para que nós o sirvamos?

E que nos aproveitará

que lhe façamos orações?

16 Vede, porém,

que a prosperidade não está nas mãos deles;

esteja longe de mim o conselho dos ímpios!

17 Quantas vezes sucede

que se apaga a lâmpada dos ímpios,

e lhes sobrevém a sua destruição?

E Deus na sua ira lhes reparte dores!

18 Porque são

como a palha diante do vento,

e como a pragana,

que arrebata o redemoinho.

19 Deus guarda a sua violência

para seus filhos,

e dá-lhe o pago,

para que o conheça.

20 Seus olhos verão a sua ruína,

e ele beberá do furor do Todo-Poderoso.

21 Por que,

que prazer teria na sua casa,

depois de morto, cortando-se-lhe o número dos seus meses?

22 Porventura a Deus se ensinaria conhecimento,

a ele que julga os excelsos?

23 Um morre na força da sua plenitude,

estando inteiramente sossegado e tranquilo.

24 Com seus baldes cheios de leite,

e a medula dos seus ossos umedecida.

25 E outro,

ao contrário,

morre na amargura do seu coração,

não havendo provado do bem.

26 Juntamente jazem no pó,

e os vermes os cobrem.

27 Eis que conheço bem os vossos pensamentos;

e os maus intentos com que injustamente me fazeis violência.

28 Porque direis:

Onde está a casa do príncipe,

e onde a tenda em

que moravam os ímpios?

29 Porventura não perguntastes aos

que passam pelo caminho,

e não conheceis os seus sinais,

30 Que o mau é preservado

para o dia da destruição;

e arrebatado no dia do furor?

31 Quem acusará diante dele o seu caminho,

e quem lhe dará o pago do que faz?

32 Finalmente é levado à sepultura,

e vigiam-lhe o túmulo.

33 Os torrões do vale lhe são doces,

e o seguirão todos os homens;

e adiante dele foram inumeráveis.

34 Como, pois,

me consolais

com vaidade?

Pois nas vossas respostas ainda resta a transgressão.

1 A odpovídaje Job, řekl: 2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás. 3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se. 4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj? 5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa. 6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza. 7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou? 8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich. 9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich. 10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu. 11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují. 12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky. 13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují. 14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme. 15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu? 16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne. 17 Èasto-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém? 18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher? 19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl, 20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil? 21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen? 22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí? 23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný. 24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá. 25 Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením. 26 Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou. 27 Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte. 28 Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných? 29 Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte, 30 Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá? 31 Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí? 32 A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane. 33 Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu. 34 Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.