1 Porventura não tem o homem guerra

sobre a terra?

E não são os seus dias

como os dias do assalariado?

2 Como o servo

que suspira pela sombra,

e como o assalariado

que espera pela sua paga,

3 Assim me deram por herança meses de vaidade;

e noites de trabalho me prepararam.

4 Deitando-me a dormir,

então digo:

Quando me levantarei?

Mas comprida é a noite,

e farto-me de me revolver na cama até à alva.

5 A minha carne se tem vestido de vermes

e de torrões de pó;

a minha pele está gretada,

e se fez abominável.

6 Os meus dias são mais velozes do que a lançadeira do tecelão,

e acabam-se,

sem esperança.

7 Lembra-te de que a minha vida é

como o vento;

os meus olhos não tornarão a ver o bem.

8 Os olhos dos que agora me veem não me verão mais; os teus olhos estarão

sobre mim,

porém não serei mais.

9 Assim como a nuvem se desfaz e passa,

assim aquele

que desce à sepultura nunca tornará a subir.

10 Nunca mais tornará à sua casa,

nem o seu lugar jamais o conhecerá.

11 Por isso não reprimirei a minha boca;

falarei na angústia do meu espírito;

queixar-me-ei na amargura da minha alma.

12 Sou eu porventura o mar,

ou a baleia,

para que me ponhas uma guarda?

13 Dizendo eu:

Consolar-me-á a minha cama;

meu leito aliviará a minha ânsia;

14 Então me espantas com sonhos,

e com visões me assombras;

15 Assim a minha alma escolheria antes a estrangulação;

e antes a morte do que a vida.

16 A minha vida abomino,

pois não viveria

para sempre;

retira-te de mim;

pois vaidade são os meus dias.

17 Que é o homem,

para que tanto o engrandeças,

e ponhas nele o teu coração,

18 E cada manhã o visites,

e cada momento o proves?

19 Até quando não apartarás de mim,

nem me largarás,

até que engula a minha saliva?

20 Se pequei,

que te farei,

ó Guarda dos homens?

Por que fizeste de mim um alvo para ti,

para que a mim mesmo me seja pesado?

21 E por que não perdoas a minha transgressão,

e não tiras a minha iniquidade?

Porque agora me deitarei no pó,

e de madrugada me buscarás,

e não existirei mais.

1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. 2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: 3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. 4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. 5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. 6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. 7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, 8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. 9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, 10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. 11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. 12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? 13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: 14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, 15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. 16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. 17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? 18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? 19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? 20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? 21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.