1 E prosseguiu Jó no seu discurso, dizendo:

2 Ah! Quem me dera ser

como eu fui nos meses passados,

como nos dias em que Deus me guardava!

3 Quando fazia resplandecer a sua lâmpada

sobre a minha cabeça e quando eu pela sua luz caminhava pelas trevas.

4 Como fui nos dias da minha mocidade,

quando o segredo de Deus estava

sobre a minha tenda;

5 Quando o Todo-Poderoso ainda estava comigo,

e os meus filhos em redor de mim.

6 Quando lavava os meus passos na manteiga,

e da rocha me corriam ribeiros de azeite;

7 Quando eu saía

para a porta da cidade,

e na rua fazia preparar a minha cadeira,

8 Os moços me viam,

e se escondiam,

e até os idosos se levantavam e se punham em pé;

9 Os príncipes continham as suas palavras,

e punham a mão

sobre a sua boca;

10 A voz dos nobres se calava,

e a sua língua apegava-se ao seu paladar.

11 Ouvindo-me algum ouvido,

me tinha por bem-aventurado;

vendo-me algum olho,

dava testemunho de mim;

12 Porque eu livrava o miserável,

que clamava,

como também o órfão

que não tinha quem o socorresse.

13 A bênção do que ia perecendo vinha

sobre mim,

e eu fazia

que rejubilasse o coração da viúva.

14 Vestia-me da justiça,

e ela me servia de vestimenta;

como manto

e diadema era a minha justiça.

15 Eu me fazia de olhos para o cego,

e de pés para o coxo.

16 Dos necessitados era pai,

e as causas de que eu não tinha conhecimento inquiria

com diligência.

17 E quebrava os queixos do perverso,

e dos seus dentes tirava a presa.

18 E dizia:

No meu ninho expirarei,

e multiplicarei os meus dias

como a areia.

19 A minha raiz se estendia junto às águas,

e o orvalho permanecia

sobre os meus ramos;

20 A minha honra se renovava em mim,

e o meu arco se reforçava na minha mão.

21 Ouviam-me

e esperavam,

e em silêncio atendiam ao meu conselho.

22 Havendo eu falado,

não replicavam,

e minhas razões destilavam

sobre eles;

23 Porque me esperavam,

como à chuva;

e abriam a sua boca,

como à chuva tardia.

24 Se eu ria

para eles,

não o criam,

e a luz do meu rosto não faziam abater;

25 Eu escolhia o seu caminho,

assentava-me como chefe,

e habitava como rei

entre as suas tropas;

como aquele que consola os que pranteiam.

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl: 2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával, 3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech, 4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém, 5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé, 6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje, 7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. 8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. 9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. 10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. 11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, 12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. 13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. 14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj. 15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému. 16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se. 17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež. 18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny. 19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých. 20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se. 21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé. 22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má. 23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému. 24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali. 25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.