1 Respondeu, porém, Jó, dizendo:

2 Até quando afligireis a minha alma,

e me quebrantareis

com palavras?

3 Já dez vezes me vituperastes;

não tendes vergonha de injuriar-me.

4 Embora haja eu,

na verdade, errado,

comigo ficará o meu erro.

5 Se deveras vos quereis engrandecer

contra mim,

e repreender-me pelo meu opróbrio,

6 Sabei agora

que Deus é o que me transtornou,

e com a sua rede me cercou.

7 Eis que clamo: Violência!

Porém não sou ouvido. Grito:

Socorro!

Porém não há justiça.

8 O meu caminho ele entrincheirou,

e já não posso passar,

e nas minhas veredas pôs trevas.

9 Da minha honra me despojou;

e tirou-me a coroa da minha cabeça.

10 Quebrou-me de todos os lados,

e eu me vou;

e arrancou a minha esperança,

como a uma árvore.

11 E fez inflamar contra mim a sua ira,

e me reputou para consigo,

como a seus inimigos.

12 Juntas vieram as suas tropas,

e prepararam

contra mim o seu caminho,

e se acamparam ao redor da minha tenda.

13 Pôs longe de mim a meus irmãos,

e os que me conhecem,

como estranhos se apartaram de mim.

14 Os meus parentes me deixaram,

e os meus conhecidos se esqueceram de mim.

15 Os meus domésticos

e as minhas servas me reputaram

como um estranho,

e vim a ser um estrangeiro aos seus olhos.

16 Chamei a meu criado,

e ele não me respondeu;

cheguei a suplicar-lhe com a minha própria boca.

17 O meu hálito se fez estranho à minha mulher;

tanto que supliquei o interesse dos filhos do meu corpo.

18 Até os pequeninos me desprezam,

e, levantando-me eu,

falam contra mim.

19 Todos os homens da minha confidência me abominam,

e até os que eu amava se tornaram

contra mim.

20 Os meus ossos se apegaram à minha pele

e à minha carne,

e escapei só

com a pele dos meus dentes.

21 Compadecei-vos de mim,

amigos meus,

compadecei-vos de mim,

porque a mão de Deus me tocou.

22 Por que me perseguis assim

como Deus,

e da minha carne não vos fartais?

23 Quem me dera agora,

que as minhas palavras fossem escritas!

Quem me dera,

fossem gravadas num livro!

24 E que, com pena de ferro,

e com chumbo,

para sempre fossem esculpidas na rocha.

25 Porque eu sei que o meu Redentor vive,

e que por fim se levantará

sobre a terra.

26 E depois de consumida a minha pele,

contudo ainda em minha carne verei a Deus,

27 Vê-lo-ei,

por mim mesmo,

e os meus olhos,

e não outros o contemplarão;

e por isso as minhas entranhas se consomem no meu interior.

28 Na verdade,

que devíeis dizer:

Por que o perseguimos?

Pois a raiz da acusação se acha em mim.

29 Temei vós mesmos a espada;

porque o furor traz os castigos da espada,

para saberdes

que há um juízo.

1 Tedy odpověděv Job, řekl: 2 Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými? 3 Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně. 4 Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj. 5 Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou: 6 Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne. 7 Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení. 8 Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel. 9 Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé. 10 Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou. 11 Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své. 12 Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého. 13 Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí. 14 Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne. 15 Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich. 16 Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím. 17 Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého. 18 Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi. 19 V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně. 20 K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala. 21 Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla. 22 Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti? 23 Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly, 24 Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly. 25 Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. 26 A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. 27 Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé. 28 Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá. 29 Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.