1 A minha alma tem tédio da minha vida;

darei livre curso à minha queixa,

falarei na amargura da minha alma.

2 Direi a Deus:

Não me condenes;

faze-me saber por

que contendes comigo.

3 Parece-te bem

que me oprimas,

que rejeites o trabalho das tuas mãos

e resplandeças

sobre o conselho dos ímpios?

4 Tens tu porventura olhos de carne?

Vês tu como vê o homem?

5 São os teus dias

como os dias do homem?

Ou são os teus anos

como os anos de um homem,

6 Para te informares da minha iniquidade,

e averiguares o meu pecado?

7 Bem sabes tu

que eu não sou iníquo;

todavia ninguém há

que me livre da tua mão.

8 As tuas mãos me fizeram

e me formaram completamente;

contudo me consomes.

9 Peço-te que te lembres de que

como barro me formaste

e me farás voltar ao pó.

10 Porventura não me vazaste

como leite,

e como queijo não me coalhaste?

11 De pele e carne me vestiste,

e de ossos e nervos me teceste.

12 Vida e misericórdia me concedeste;

e o teu cuidado guardou o meu espírito.

13 Porém estas coisas as ocultaste no teu coração;

bem sei eu

que isto esteve contigo.

14 Se eu pecar,

tu me observas;

e da minha iniquidade não me escusarás.

15 Se for ímpio, ai de mim!

E se for justo,

não levantarei a minha cabeça;

farto estou da minha ignomínia;

e vê qual é a minha aflição,

16 Porque se vai crescendo;

tu me caças

como a um leão feroz;

tornas a fazer maravilhas

para comigo.

17 Tu renovas

contra mim as tuas testemunhas,

e multiplicas

contra mim a tua ira;

reveses e combate estão comigo.

18 Por que, pois,

me tiraste da madre? Ah!

Se então tivera expirado,

e olho nenhum me visse!

19 Então eu teria sido

como se nunca fora;

e desde o ventre seria levado à sepultura!

20 Porventura não são poucos os meus dias?

Cessa, pois,

e deixa-me,

para que por um pouco eu tome alento.

21 Antes que eu vá

para o lugar de que não voltarei,

à terra da escuridão

e da sombra da morte;

22 Terra escuríssima,

como a própria escuridão,

terra da sombra da morte

e sem ordem alguma,

e onde a luz é como a escuridão.

1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. 2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? 3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? 4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? 5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, 6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? 7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. 8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. 9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. 10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? 11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. 12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. 13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. 14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. 15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, 16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. 17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. 18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, 19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. 20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, 21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, 22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.