1 Então aqueles três homens cessaram de responder a Jó; porque era justo aos seus próprios olhos. 2 E acendeu-se a ira de Eliú, filho de Baraquel, o buzita, da família de Rão; contra Jó se acendeu a sua ira, porque se justificava a si mesmo, mais do que a Deus. 3 Também a sua ira se acendeu contra os seus três amigos, porque, não achando que responder, todavia condenavam a Jó. 4 Eliú, porém, esperou para falar a Jó, porquanto tinham mais idade do que ele. 5 Vendo, pois, Eliú que já não havia resposta na boca daqueles três homens, a sua ira se acendeu.

6 E respondeu Eliú, filho de Baraquel, o buzita, dizendo: Eu sou de menos idade, e vós sois idosos; receei-me e temi de vos declarar a minha opinião.

7 Dizia eu:

Falem os dias,

e a multidão dos anos ensine a sabedoria.

8 Na verdade,

há um espírito no homem,

e a inspiração do Todo-Poderoso o faz entendido.

9 Os grandes não são os sábios,

nem os velhos entendem o que é direito.

10 Assim digo:

Dai-me ouvidos,

e também eu declararei a minha opinião.

11 Eis que aguardei as vossas palavras,

e dei ouvidos às vossas considerações,

até que buscásseis razões.

12 Atentando,

pois, para vós,

eis que nenhum de vós há

que possa convencer a Jó,

nem que responda às suas razões;

13 Para que não digais:

Achamos a sabedoria;

Deus o derrubou,

e não homem algum.

14 Ora ele não dirigiu

contra mim palavra alguma,

nem lhe responderei

com as vossas palavras.

15 Estão pasmados,

não respondem mais,

faltam-lhes as palavras.

16 Esperei, pois,

mas não falam;

porque já pararam,

e não respondem mais.

17 Também eu responderei pela minha parte;

também eu declararei a minha opinião.

18 Porque estou cheio de palavras;

o meu espírito me constrange.

19 Eis que dentro de mim sou

como o mosto,

sem respiradouro,

prestes a arrebentar,

como odres novos.

20 Falarei, para que ache alívio;

abrirei os meus lábios,

e responderei.

21 Que não faça eu acepção de pessoas,

nem use de palavras lisonjeiras

com o homem!

22 Porque não sei usar de lisonjas;

em breve me levaria o meu Criador.

1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál, 2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha. 3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba. 4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on. 5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém. 6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého. 7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost. 8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné. 9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu. 10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své. 11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči, 12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho. 13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk. 14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati. 15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova. 16 Èekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více, 17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já. 18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého. 19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se. 20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu. 21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu. 22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.