1 Então respondeu Elifaz o temanita, e disse:

2 Se intentarmos falar-te,

enfadar-te-ás?

Mas quem poderia conter as palavras?

3 Eis que ensinaste a muitos,

e tens fortalecido as mãos fracas.

4 As tuas palavras firmaram os que tropeçavam

e os joelhos desfalecentes tens fortalecido.

5 Mas agora,

que se trata de ti,

te enfadas;

e tocando-te a ti,

te perturbas.

6 Porventura não é o teu temor de Deus a tua confiança,

e a tua esperança a integridade dos teus caminhos?

7 Lembra-te agora qual é o inocente

que jamais pereceu?

E onde foram os sinceros destruídos?

8 Segundo eu tenho visto,

os que lavram iniquidade,

e semeiam mal,

segam o mesmo.

9 Com o hálito de Deus perecem;

e com o sopro da sua ira se consomem.

10 O rugido do leão,

e a voz do leão feroz,

e os dentes dos leõezinhos se quebram.

11 Perece o leão velho,

porque não tem presa;

e os filhos da leoa andam dispersos.

12 Uma coisa me foi trazida em segredo;

e os meus ouvidos perceberam um sussurro dela.

13 Entre pensamentos vindos de visões da noite,

quando cai

sobre os homens o sono profundo,

14 Sobrevieram-me o espanto

e o tremor,

e todos os meus ossos estremeceram.

15 Então um espírito passou por diante de mim;

fez-me arrepiar os cabelos da minha carne.

16 Parou ele,

porém não conheci a sua feição;

um vulto estava diante dos meus olhos;

houve silêncio,

e ouvi uma voz que dizia:

17 Seria porventura o homem mais justo do que Deus?

Seria porventura o homem mais puro do que o seu Criador?

18 Eis que ele não confia nos seus servos

e aos seus anjos atribui loucura;

19 Quanto menos àqueles

que habitam em casas de lodo,

cujo fundamento está no pó,

e são esmagados

como a traça!

20 Desde a manhã

até à tarde são despedaçados;

e eternamente perecem

sem que disso se faça caso.

21 Porventura não passa com eles a sua excelência?

Morrem, mas sem sabedoria.

1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl: 2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti? 3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval. 4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval. 5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi. 6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým? 7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou? 8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali. 9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají. 10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají. 11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají. 12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho. 13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi, 14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé. 15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém. 16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas: 17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil? 18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku. 19 Èím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol. 20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou. 21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.