1 Então respondeu Zofar, o naamatita, e disse:

2 Porventura não se dará resposta à multidão de palavras?

E o homem falador será justificado?

3 Às tuas mentiras se hão de calar os homens?

E zombarás tu

sem que ninguém te envergonhe?

4 Pois dizes:

A minha doutrina é pura,

e limpo sou aos teus olhos.

5 Mas na verdade,

quem dera que Deus falasse

e abrisse os seus lábios contra ti!

6 E te fizesse saber os segredos da sabedoria,

que é multíplice em eficácia;

sabe, pois,

que Deus exige de ti menos do que merece a tua iniquidade.

7 Porventura alcançarás os caminhos de Deus,

ou chegarás à perfeição do Todo-Poderoso?

8 Como as alturas dos céus é a sua sabedoria;

que poderás tu fazer?

É mais profunda do que o inferno,

que poderás tu saber?

9 Mais comprida é a sua medida do que a terra,

e mais larga do que o mar.

10 Se ele passar,

aprisionar,

ou chamar a juízo, quem o impedirá?

11 Porque ele conhece aos homens vãos,

e vê o vício; e não o terá em consideração?

12 Mas o homem vão é falto de entendimento;

sim, o homem nasce como a cria do jumento montês.

13 Se tu preparares o teu coração,

e estenderes as tuas mãos para ele;

14 Se há iniquidade na tua mão,

lança-a para longe de ti

e não deixes habitar a injustiça nas tuas tendas.

15 Porque então o teu rosto levantarás sem mácula;

e estarás firme,

e não temerás.

16 Porque te esquecerás do cansaço,

e lembrar-te-ás dele

como das águas

que já passaram.

17 E a tua vida mais clara se levantará do que o meio-dia;

ainda que haja trevas,

será como a manhã.

18 E terás confiança,

porque haverá esperança;

olharás em volta e repousarás seguro.

19 E deitar-te-ás,

e ninguém te espantará;

muitos suplicarão o teu favor.

20 Porém os olhos dos ímpios desfalecerão,

e perecerá o seu refúgio;

e a sua esperança será o expirar da alma.

1 A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl: 2 Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane? 3 Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil. 4 Nebo jsi řekl: Èisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma. 5 Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě, 6 Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou. 7 Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš? 8 Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš? 9 Delší jest míra její než země, a širší než moře. 10 Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati? 11 Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl? 12 Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený. 13 Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš; 14 Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti: 15 Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš. 16 Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš. 17 K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš. 18 Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš. 19 A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou. 20 Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.