1 Então respondeu Jó, dizendo:

2 Tenho ouvido muitas coisas

como estas;

todos vós sois consoladores molestos.

3 Porventura não terão fim essas palavras de vento?

Ou o que te irrita,

para assim responderes?

4 Falaria eu também

como vós falais, se a vossa alma estivesse em lugar da minha alma,

ou amontoaria palavras

contra vós,

e menearia

contra vós a minha cabeça?

5 Antes vos fortaleceria

com a minha boca,

e a consolação dos meus lábios abrandaria a vossa dor.

6 Se eu falar, a minha dor não cessa,

e, calando-me eu, qual é o meu alívio?

7 Na verdade,

agora ele me tem feito fatigado;

tu assolaste toda a minha companhia,

8 Testemunha disto é

que já me fizeste enrugado,

e a minha magreza já se levanta

contra mim,

e no meu rosto testifica contra mim.

9 Na sua ira me despedaçou,

e ele me perseguiu;

rangeu os seus dentes contra mim;

aguça o meu adversário os seus olhos

contra mim.

10 Abrem a sua boca

contra mim;

com desprezo me feriram nos queixos,

e contra mim se ajuntam todos.

11 Entrega-me Deus ao perverso,

e nas mãos dos ímpios me faz cair.

12 Descansado estava eu,

porém ele me quebrantou;

e pegou-me pela cerviz,

e me despedaçou;

também me pôs por seu alvo.

13 Cercam-me os seus flecheiros;

atravessa-me os rins,

e não me poupa,

e o meu fel derrama

sobre a terra,

14 Fere-me com ferimento

sobre ferimento;

arremete contra mim

como um valente.

15 Cosi sobre a minha pele o cilício,

e revolvi a minha cabeça no pó.

16 O meu rosto está todo avermelhado de chorar,

e sobre as minhas pálpebras está a sombra da morte:

17 Apesar de não haver violência nas minhas mãos,

e de ser pura a minha oração.

18 Ah! terra,

não cubras o meu sangue

e não haja lugar

para ocultar o meu clamor!

19 Eis que também agora a minha testemunha está no céu,

e nas alturas o meu testemunho está.

20 Os meus amigos são os que zombam de mim;

os meus olhos se desfazem em lágrimas diante de Deus.

21 Ah! se alguém pudesse contender

com Deus pelo homem,

como o homem pelo seu próximo!

22 Porque decorridos poucos anos,

eu seguirei o caminho por onde não tornarei.

1 A odpovídaje Job, řekl: 2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé. 3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš? 4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou? 5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest. 6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne. 7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého. 8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje. 9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne. 10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše. 11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne. 12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl. 13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou. 14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný. 15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou. 16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest. 17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest. 18 Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé. 19 Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech. 20 Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé. 21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým. 22 Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.