1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

1 Bendize, ó minha alma, ao Senhor! Senhor, Deus meu, tu és magnificentíssimo! Estás vestido de honra e de majestade,2 tu que te cobres de luz como de um manto, que estendes os céus como uma cortina.3 És tu que pões nas águas os vigamentos da tua morada, que fazes das nuvens o teu carro, que andas sobre as asas do vento;4 que fazes dos ventos teus mensageiros, dum fogo abrasador os teus ministros.5 Lançaste os fundamentos da terra, para que ela não fosse abalada em tempo algum.6 Tu a cobriste do abismo, como dum vestido; as águas estavam sobre as montanhas.7 À tua repreensão fugiram; à voz do teu trovão puseram-se em fuga.8 Elevaram-se as montanhas, desceram os vales, até o lugar que lhes determinaste.9 Limite lhes traçaste, que não haviam de ultrapassar, para que não tornassem a cobrir a terra.10 És tu que nos vales fazes rebentar nascentes, que correm entre as colinas.11 Dão de beber a todos os animais do campo; ali os asnos monteses matam a sua sede.12 Junto delas habitam as aves dos céus; dentre a ramagem fazem ouvir o seu canto.13 Da tua alta morada regas os montes; a terra se farta do fruto das tuas obras.14 Fazes crescer erva para os animais, e a verdura para uso do homem, de sorte que da terra tire o alimento,15 o vinho que alegra o seu coração, o azeite que faz reluzir o seu rosto, e o pão que lhe fortalece o coração.16 Saciam-se as árvores do Senhor, os cedros do Líbano que ele plantou,17 nos quais as aves se aninham, e a cegonha, cuja casa está nos ciprestes.18 Os altos montes são um refúgio para as cabras montesas, e as rochas para os querogrilos.19 Designou a lua para marcar as estações; o sol sabe a hora do seu ocaso.20 Fazes as trevas, e vem a noite, na qual saem todos os animais da selva.21 Os leões novos os animais bramam pela presa, e de Deus buscam o seu sustento.22 Quando nasce o sol, logo se recolhem e se deitam nos seus covis.23 Então sai o homem para a sua lida e para o seu trabalho, até a tarde.24 Ó Senhor, quão multiformes são as tuas obras! Todas elas as fizeste com sabedoria; a terra está cheia das tuas riquezas.25 Eis também o vasto e espaçoso mar, no qual se movem seres inumeráveis, animais pequenos e grandes.26 Ali andam os navios, e o leviatã que formaste para nele folgar.27 Todos esperam de ti que lhes dês o sustento a seu tempo.28 Tu lho dás, e eles o recolhem; abres a tua mão, e eles se fartam de bens.29 Escondes o teu rosto, e ficam perturbados; se lhes tiras a respiração, morrem, e voltam para o seu pó.30 Envias o teu fôlego, e são criados; e assim renovas a face da terra.31 Permaneça para sempre a glória do Senhor; regozije-se o Senhor nas suas obras;32 ele olha para a terra, e ela treme; ele toca nas montanhas, e elas fumegam.33 Cantarei ao Senhor enquanto eu viver; cantarei louvores ao meu Deus enquanto eu existir.34 Seja-lhe agradável a minha meditação; eu me regozijarei no Senhor.35 Sejam extirpados da terra os pecadores, e não subsistam mais os ímpios. Bendize, ó minha alma, ao Senhor. Louvai ao Senhor.