1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm.2 Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.3 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.4 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.5 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.6 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?7 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.8 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,9 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),10 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.11 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.12 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.13 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.14 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.15 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.16 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.17 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.18 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.19 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:20 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]

1 Ouvi isto, vós todos os povos; inclinai os ouvidos, todos os habitantes do mundo,2 quer humildes quer grandes, tanto ricos como pobres.3 A minha boca falará a sabedoria, e a meditação do meu coração será de entendimento.4 Inclinarei os meus ouvidos a uma parábola; decifrarei o meu enigma ao som da harpa.5 Por que temeria eu nos dias da adversidade, ao cercar-me a iniqüidade dos meus perseguidores,6 dos que confiam nos seus bens e se gloriam na multidão das suas riquezas?7 Nenhum deles de modo algum pode remir a seu irmão, nem por ele dar um resgate a Deus,8 {pois a redenção da sua vida é caríssima, de sorte que os seus recursos não dariam;}9 para que continuasse a viver para sempre, e não visse a cova.10 Sim, ele verá que até os sábios morrem, que perecem igualmente o néscio e o estúpido, e deixam a outros os seus bens.11 O pensamento íntimo deles é que as suas casas são perpétuas e as suas habitações de geração em geração; dão às suas terras os seus próprios nomes.12 Mas o homem, embora esteja em honra, não permanece; antes é como os animais que perecem.13 Este é o destino dos que confiam em si mesmos; o fim dos que se satisfazem com as suas próprias palavras.14 Como ovelhas são arrebanhados ao Seol; a morte os pastoreia; ao romper do dia os retos terão domínio sobre eles; e a sua formosura se consumirá no Seol, que lhes será por habitação.15 Mas Deus remirá a minha alma do poder do Seol, pois me receberá.16 Não temas quando alguém se enriquece, quando a glória da sua casa aumenta.17 Pois, quando morrer, nada levará consigo; a sua glória não descerá após ele.18 Ainda que ele, enquanto vivo, se considera feliz e os homens o louvam quando faz o bem a si mesmo,19 ele irá ter com a geração de seus pais; eles nunca mais verão a luz20 Mas o homem, embora esteja em honra, não permanece; antes é como os animais que perecem.