1 Hallelujah! Danket dem HERRN, denn er ist gütig, seine Gnade währt ewiglich!
2 Wer kann die Machttaten des HERRN beschreiben und allen seinen Ruhm verkünden?
3 Wohl denen, die das Recht beachten, die Gerechtigkeit üben allezeit!
4 Gedenke meiner, o HERR, aus Gnaden gegen dein Volk, suche mich heim mit deinem Heil,
5 daß ich einen Einblick bekomme in das Wohlergehen deiner Auserwählten, mich freue an der Freude deines Volkes und mich deines Erbteils rühme.
6 Wir haben gesündigt samt unsern Vätern, wir haben verkehrt gehandelt, wir haben gefrevelt.
7 Unsre Väter in Ägypten hatten nicht acht auf deine Wunder, sie gedachten nicht an die Größe deiner Güte und waren widerspenstig am Meer, am Schilfmeer.
8 Aber er half ihnen um seines Namens willen, um seine Stärke kundzutun.
9 Und er bedrohte das Schilfmeer, daß es vertrocknete, und ließ sie durch die Tiefen gehen wie auf einer Steppe.
10 Und er rettete sie von der Hand des Hassers und erlöste sie aus der Hand des Feindes.
11 Und das Wasser bedeckte ihre Bedränger, nicht einer von ihnen blieb übrig.
12 Da glaubten sie seinen Worten und sangen sein Lob.
13 Aber sie vergaßen seine Werke bald, sie warteten nicht auf seinen Rat,
14 sondern ließen sich gelüsten in der Wüste und versuchten Gott in der Einöde.
15 Und er gab ihnen, was sie forderten, sandte aber eine Seuche unter sie.
16 Und sie wurden eifersüchtig auf Mose im Lager, auf Aaron, den Heiligen des HERRN.
17 Da tat sich die Erde auf und verschlang Datan und bedeckte die Rotte Abirams;
18 und Feuer verzehrte ihre Rotte, die Flamme versengte die Gottlosen.
19 Sie machten ein Kalb am Horeb und warfen sich nieder vor dem gegossenen Bild.
20 Sie vertauschten ihre Herrlichkeit gegen das Abbild eines Stiers, der Gras frißt.
21 Sie vergaßen Gottes, ihres Retters, der große Dinge in Ägypten getan,
22 Wunder im Lande Hams, Furchtbares am Schilfmeer.
23 Und er gedachte sie zu vertilgen, wenn nicht Mose, sein Auserwählter, in den Riß getreten wäre vor seinem Angesicht, um seinen Grimm abzuwenden, daß er sie nicht vertilgte.
24 Sie verachteten das liebliche Land, sie glaubten seinem Worte nicht.
25 Und sie murrten in ihren Zelten, sie gehorchten nicht der Stimme des HERRN.
26 Da erhob er seine Hand und schwur, sie niederzustrecken in der Wüste
27 und ihren Samen unter die Nationen zu werfen und sie zu zerstreuen in die Länder.
28 Und sie hängten sich an den Baal-Peor und aßen Opfer der toten Götzen,
29 und sie erzürnten ihn mit ihrem Tun; da brach die Plage unter ihnen aus.
30 Aber Pinehas trat auf und übte Gericht, so daß die Plage aufgehalten ward.
31 Das wurde ihm zur Gerechtigkeit gerechnet auf alle Geschlechter, in Ewigkeit.
32 Und sie erzürnten ihn am Haderwasser, und es erging Mose übel um ihretwillen.
33 Denn sie betrübten seinen Geist, und er redete unbedacht mit seinen Lippen.
34 Sie vertilgten die Völker nicht, von denen der HERR ihnen gesagt hatte;
35 sondern ließen sich ein mit den Heiden und lernten ihre Weise.
36 Und sie dienten ihren Götzen, und diese wurden ihnen zum Fallstrick.
37 Und sie opferten ihre Söhne und ihre Töchter den bösen Geistern.
38 Und sie vergossen unschuldiges Blut, das Blut ihrer Söhne und ihrer Töchter, welche sie den Götzen Kanaans opferten, und so wurde das Land durch Blutschulden entweiht.
39 Und sie befleckten sich mit ihren Werken und hurten mit ihrem Tun.
40 Da entbrannte der Zorn des HERRN wider sein Volk, und er faßte einen Abscheu gegen sein Erbe.
41 Und er gab sie in die Hand der Nationen, daß ihre Hasser über sie herrschten.
42 Und ihre Feinde bedrückten sie, und sie wurden gedemütigt unter ihre Hand.
43 Er errettete sie oftmals; aber sie widerstrebten ihm mit ihren Anschlägen und kamen herunter durch eigene Schuld.
44 Aber er sah ihre Not an, als er ihr Schreien hörte,
45 und gedachte seines Bundes mit ihnen und empfand Mitleid nach seiner großen Huld
46 und ließ sie Erbarmen finden bei denen, die sie gefangen hielten.
47 Hilf uns, HERR, unser Gott, sammle uns aus den Heiden, daß wir deinem heiligen Namen danken und uns glücklich preisen, zu deinem Ruhm!
48 Gelobt sei der HERR, der Gott Israels, von Ewigkeit zu Ewigkeit, und alles Volk soll sagen: Amen! Hallelujah!
1 Halelujah. Oslavujte Hospodina, nebo dobrý jest, nebo na věky milosrdenství jeho.
2 Kdo může vymluviti nesmírnou moc Hospodinovu, a vypraviti všecku chválu jeho?
3 Blahoslavení, kteříž ostříhají soudu, a činí spravedlnost každého času.
4 Pamatuj na mne, Hospodine, pro milost k lidu svému, navštěv mne spasením svým,
5 Abych užíval dobrých věcí s vyvolenými tvými, a veselil se veselím národu tvého, a chlubil se spolu s dědictvím tvým.
6 Zhřešili jsme i s otci svými, neprávě jsme činili, a bezbožnost páchali.
7 Otcové naši v Egyptě nerozuměli předivným skutkům tvým, aniž pamatovali na množství milosrdenství tvých, ale odporni byli při moři, při moři Rudém.
8 A však vysvobodil je pro jméno své, aby v známost uvedl moc svou.
9 Nebo přimluvil moři Rudému, a vyschlo; i provedl je skrze hlubiny, jako po poušti.
10 A tak zachoval je od ruky toho, jenž jich nenáviděl, a vyprostil je z ruky nepřítele.
11 V tom přikryly vody ty, kteříž je ssužovali, nezůstalo ani jednoho z nich.
12 A ačkoli věřili slovům jeho, a zpívali chválu jeho,
13 Však rychle zapomenuli na skutky jeho, a nečekali na radu jeho;
14 Ale jati jsouce žádostí na poušti, pokoušeli Boha silného na pustinách.
15 I dal jim, čehož se jim chtělo, a však dopustil hubenost na život jejich.
16 Potom, když horlili proti Mojžíšovi v vojště, a Aronovi, svatému Hospodinovu,
17 Otevřevši se země, požřela Dátana, a přikryla zběř Abironovu.
18 A roznícen byl oheň na rotu jejich, plamen spálil bezbožníky.
19 Udělali i tele na Orébě, a skláněli se slitině.
20 A změnivše slávu svou v podobiznu vola, jenž jí trávu,
21 Zapomněli na Boha silného, spasitele svého, kterýž činil veliké věci v Egyptě.
22 A předivné v zemi Chamově, přehrozné při moři Rudém.
23 Pročež řekl, že je vypléní, kdyby se byl Mojžíš, vyvolený jeho, nepostavil v té mezeře před ním, a neodvrátil prchlivosti jeho, aby nehubil.
24 Za tím zošklivili sobě zemi žádanou, nevěříce slovu jeho.
25 A repcíce v staních svých, neposlouchali hlasu Hospodinova.
26 A protož pozdvihl ruky své proti nim, aby je rozmetal po poušti,
27 A aby rozptýlil símě jejich mezi pohany, a rozehnal je do zemí.
28 Spřáhli se také byli s modlou Belfegor, a jedli oběti mrch.
29 A tak dráždili Boha skutky svými, až se na ně obořila rána,
30 Až se postavil Fínes, a pomstu vykonal, i přetržena jest rána ta.
31 Což jest mu počteno za spravedlnost od národu do pronárodu, a až na věky.
32 Opět ho byli popudili při vodách sváru, až se i Mojžíšovi zle stalo pro ně.
33 Nebo k hořkosti přivedli ducha jeho, a pronesl ji rty svými.
34 K tomu nevyplénili ani národů těch, o kterýchž jim byl Hospodin poručil,
35 Ale směšujíce se s těmi národy, naučili se skutkům jejich,
36 A sloužili modlám jejich, kteréž jim byly osídlem.
37 Obětovali zajisté syny své a dcery své ďáblům.
38 A vylili krev nevinnou, krev synů svých a dcer svých, kteréž obětovali trapidlům Kananejským, tak že poškvrněna jest země těmi vraždami.
39 I zmazali se skutky svými, a smilnili činy svými.
40 Protož rozpáliv se v prchlivosti Hospodin na lid svůj, v ošklivost vzal dědictví své.
41 A vydal je v ruce pohanů. I panovali nad nimi ti, jenž je v nenávisti měli,
42 A utiskali je nepřátelé jejich, tak že sníženi jsou pod ruku jejich.
43 Mnohokrát je vysvobozoval, oni však popouzeli ho radou svou, pročež potlačeni jsou pro nepravost svou.
44 A však patřil na úzkost jejich, a slyšel křik jejich.
45 Nebo se rozpomenul na smlouvu svou s nimi, a želel toho podlé množství milosrdenství svých,
46 Tak že naklonil k nim lítostí všecky, kteříž je u vězení drželi.
47 Zachovej nás, Hospodine Bože náš, a shromažď nás z těch pohanů, abychom slavili jméno tvé svaté, a chlubili se v chvále tvé.
48 Požehnaný Hospodin Bůh Izraelský od věků až na věky. Na to rciž všecken lid: Amen, Halelujah.