1 Gott der Rache, o HERR, du Gott der Rache, brich hervor!
2 Erhebe dich, du Richter der Erde, gib den Stolzen ihren Lohn!
3 Wie lange sollen die Gottlosen, o HERR, wie lange sollen die Gottlosen frohlocken?
4 Sie halten viele und freche Reden; stolz überheben sich alle Übeltäter.
5 Sie knebeln dein Volk, o HERR, und unterdrücken dein Erbteil.
6 Sie erwürgen Witwen und Fremdlinge und ermorden Waisen;
7 und dann sagen sie: »Der HERR sieht es nicht, und der Gott Jakobs achtet es nicht!«
8 Nehmt doch Verstand an, ihr Unvernünftigen unter dem Volk, ihr Toren, wann wollt ihr klug werden?
9 Der das Ohr gepflanzt hat, sollte der nicht hören? Der das Auge gebildet hat, sollte der nicht sehen?
10 Der die Nationen züchtigt, sollte der nicht strafen, er, der die Menschen Erkenntnis lehrt?
11 Der HERR kennt die Anschläge der Menschen, weiß, daß sie vergeblich sind.
12 Wohl dem Mann, den du, HERR, züchtigst und den du aus deinem Gesetze belehrst,
13 ihm Ruhe zu geben vor den Tagen des Unglücks, bis dem Gottlosen die Grube gegraben wird.
14 Denn der HERR wird sein Volk nicht verstoßen und sein Erbteil nicht verlassen;
15 denn zur Gerechtigkeit kehrt das Gericht zurück, und alle aufrichtigen Herzen werden ihm folgen!
16 Wer steht mir bei wider die Bösen, wer tritt für mich ein wider die Übeltäter?
17 Wäre der HERR nicht meine Hilfe, wie bald würde meine Seele in der Totenstille wohnen!
18 Sooft ich aber auch sprach: »Mein Fuß ist wankend geworden«, hat deine Gnade, o HERR, mich gestützt.
19 Bei den vielen Sorgen in meinem Herzen erquickten deine Tröstungen meine Seele.
20 Sollte mit dir Gemeinschaft haben der Thron des Verderbens, der Unheil schafft; durch Gesetz?
21 Sie greifen die Seele des Gerechten an und verdammen unschuldiges Blut.
22 Aber der HERR ward mir zur festen Burg, zum Felsen, wo ich Zuflucht fand.
23 Und er ließ ihr Unrecht auf sie selber fallen, und er wird sie durch ihre eigene Bosheit vertilgen; der HERR, unser Gott, wird sie vertilgen.
1 Bože silný pomst, Hospodine, Bože silný pomst, zastkvěj se.
2 Zdvihni se, ó soudce vší země, a dej odplatu pyšným.
3 Až dokud bezbožní, Hospodine, až dokud bezbožní budou plésati,
4 Žváti a hrdě mluviti, honosíce se, všickni činitelé nepravosti?
5 Lid tvůj, Hospodine, potírati a dědictví tvé bědovati?
6 Vdovy a příchozí mordovati, a sirotky hubiti,
7 Říkajíce: Nehledíť na to Hospodin, aniž tomu rozumí Bůh Jákobův?
8 Rozumějte, ó vy hovadní v lidu, a vy blázni, kdy srozumíte?
9 Zdali ten, jenž učinil ucho, neslyší? A kterýž stvořil oko, zdali nespatří?
10 Zdali ten, jenž tresce národy, nebude kárati, kterýž učí lidi umění?
11 Hospodinť zná myšlení lidská, že jsou pouhá marnost.
12 Blahoslavený jest ten muž, kteréhož ty cvičíš, Hospodine, a z zákona svého jej vyučuješ.
13 Abys mu způsobil pokoj před časy zlými, až by za tím vykopána byla bezbožníku jáma.
14 Neboť neopustí Hospodin lidu svého, a dědictví svého nezanechá,
15 Ale až k spravedlnosti navrátí se soud, a za ním všickni upřímého srdce.
16 Kdož by se byl o mne zasadil proti zlostníkům? Kdo by se byl za mne postavil proti těm, jenž páší nepravost?
17 Kdyby mi Hospodin nebyl ku pomoci, tudíž by se byla octla duše má v mlčení.
18 Již jsem byl řekl: Klesla noha má, ale milosrdenství tvé, ó Hospodine, zdrželo mne.
19 Ve množství přemyšlování mých u vnitřnosti mé, tvá potěšování obveselovala duši mou.
20 Zdaliž se k tobě přitovaryší stolice převráceností těch, jenž vynášejí nátisk mimo spravedlnost,
21 Jenž se shlukují proti duši spravedlivého, a krev nevinnou odsuzují?
22 Ale Hospodin jest mým hradem vysokým, a Bůh můj skalou útočiště mého.
23 Onť obrátí na ně nepravost jejich, a zlostí jejich zahladí je, zahladí je Hospodin Bůh náš.