1 Lobe den HERRN, meine Seele! HERR, mein Gott, du bist sehr groß; mit Pracht und Majestät bist du angetan,
2 du, der in Licht sich hüllt wie in ein Gewand, der den Himmel ausspannt wie ein Zelt,
3 der sich seinen Söller zimmert aus Wasser, Wolken zu seinem Wagen macht und auf den Fittichen des Windes einherfährt,
4 der Winde zu seinen Boten macht, Feuerflammen zu seinen Dienern.
5 Er hat die Erde auf ihre Grundfesten gestützt, daß sie nimmermehr wanken wird.
6 Mit der Flut decktest du sie wie mit einem Kleid; die Wasser standen über den Bergen;
7 aber vor deinem Schelten flohen sie, von deiner Donnerstimme wurden sie verscheucht.
8 Berge stiegen empor, Täler senkten sich zu dem Ort, welchen du ihnen gesetzt hast.
9 Du hast den Wassern eine Grenze gesetzt, die sie nicht überschreiten sollen; sie dürfen die Erde nicht wiederum bedecken.
10 Du lässest Quellen entspringen in den Tälern; sie fließen zwischen den Bergen hin;
11 sie tränken alle Tiere des Feldes; die Wildesel löschen ihren Durst.
12 Über ihnen wohnen die Vögel des Himmels; die lassen aus dem Dickicht ihre Stimme erschallen.
13 Du tränkst die Berge von deinem Söller herab; von der Frucht deiner Werke wird die Erde satt.
14 Du lässest Gras wachsen für das Vieh und Pflanzen, die der Mensch bearbeiten soll, um Nahrung aus der Erde zu ziehen;
15 und damit der Wein des Menschen Herz erfreue und seine Gestalt schön werde vom Öl und das Brot das Herz des Menschen stärke.
16 Die Bäume des HERRN trinken sich satt, die Zedern Libanons, die er gepflanzt hat,
17 woselbst die Vögel nisten und der Storch, der die Zypressen bewohnt.
18 Die hohen Berge sind für die Steinböcke, die Felsenklüfte sind der Klippdachsen Zuflucht.
19 Er hat den Mond für bestimmte Zeiten gemacht; die Sonne weiß ihren Untergang.
20 Schaffst du Finsternis, und wird es Nacht, so regen sich alle Tiere des Waldes.
21 Die jungen Löwen brüllen nach Raub und verlangen ihre Nahrung von Gott.
22 Geht die Sonne auf, so ziehen sie sich zurück und legen sich in ihre Höhlen;
23 der Mensch aber geht aus an sein Tagewerk, an seine Arbeit bis zum Abend.
24 HERR, wie sind deiner Werke so viel! Du hast sie alle weislich geordnet, und die Erde ist voll deiner Geschöpfe.
25 Da ist das Meer, so groß und weit ausgedehnt; darin wimmelt es ohne Zahl, kleine Tiere samt großen;
26 da fahren die Schiffe; der Leviatan, den du gemacht hast, um darin zu spielen.
27 Sie alle warten auf dich, daß du ihnen ihre Speise gebest zu seiner Zeit;
28 wenn du ihnen gibst, so sammeln sie; wenn du deine Hand auftust, so werden sie mit Gut gesättigt;
29 verbirgst du dein Antlitz, so erschrecken sie; nimmst du ihren Odem weg, so vergehen sie und werden wieder zu Staub;
30 sendest du deinen Odem aus, so werden sie erschaffen, und du erneuerst die Gestalt der Erde.
31 Die Herrlichkeit des HERRN währe ewig! Möge der HERR Freude erleben an seinen Werken!
32 Blickt er die Erde an, so zittert sie; rührt er die Berge an, so rauchen sie.
33 Ich will dem HERRN singen mein Leben lang, meinen Gott lobpreisen, solange ich noch bin.
34 Möge mein Gedicht ihm wohlgefallen! Ich freue mich am HERRN.
35 Möchten die Sünder von der Erde vertilgt werden und die Gottlosen nicht mehr sein! Lobe den HERRN, meine Seele! Hallelujah!
1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.