1 Dem Vorsänger. Nach der Singweise »Lilien«. Von David.
2 O Gott, hilf mir; denn das Wasser geht mir bis an die Seele!
3 Ich versinke in tiefem Schlamm und habe keinen Stand, ich bin in tiefes Wasser geraten, und die Flut will mich überströmen;
4 ich bin müde von meinem Schreien, meine Kehle ist vertrocknet, ich habe mir die Augen ausgeweint im Harren auf meinen Gott.
5 Derer, die mich ohne Ursache hassen, sind mehr als Haare auf meinem Haupt; meine Feinde, die mich mit Lügen vernichten wollen, sind stark; was ich nicht geraubt habe, das soll ich erstatten!
6 O Gott, du kennst meine Torheit, und meine Schulden sind dir nicht verborgen.
7 Laß nicht zuschanden werden an mir, die deiner harren, o Gott; HERR der Heerscharen; laß nicht meinethalben beschämt werden, die dich suchen, Gott Israels!
8 Denn um deinetwillen trage ich Schmach und bedeckt Schande mein Angesicht.
9 Ich bin fremd geworden meinen Brüdern und unbekannt den Söhnen meiner Mutter;
10 denn der Eifer um dein Haus hat mich gefressen, und die Schmähungen derer, die dich schmähen, sind auf mich gefallen.
11 Als meine Seele fastete und weinte, wurde ich deshalb beschimpft;
12 und als ich mich mit einem Sack kleidete, haben sie mich zum Sprichwort gemacht.
13 Die im Tor herumsitzen, schwatzen von mir, und die Zecher pfeifen mich aus.
14 Ich aber bete, HERR, zu dir zur angenehmen Zeit; antworte mir, o Gott, nach deiner großen Gnade mit deinem wahren Heil!
15 Reiße mich aus dem Schlamm, daß ich nicht versinke; möchte ich doch errettet werden von meinen Hassern und aus den tiefen Wassern,
16 daß mich die Wasserflut nicht überströme und mich die Tiefe nicht verschlinge, noch die Zisterne sich über mir schließe.
17 Erhöre mich, HERR; denn deine Gnade ist freundlich; wende dich zu mir nach deiner großen Barmherzigkeit
18 und verbirg dein Angesicht nicht vor deinem Knecht; denn mir ist angst, erhöre mich bald!
19 Nahe dich meiner Seele, erlöse sie; um meiner Feinde willen befreie mich!
20 Du weißt, was für Schimpf, für Schande und Schmach mir angetan wird; meine Widersacher sind alle vor dir.
21 Die Schmach hat mir das Herz gebrochen, daß ich krank geworden bin; ich wartete auf Mitleid, aber da war keines, und auf Tröster, aber ich fand sie nicht.
22 Und sie taten Galle in meine Speise und tränkten mich mit Essig in meinem Durst.
23 Ihr Tisch vor ihnen müsse zur Schlinge werden und den Sorglosen zum Fallstrick!
24 Ihre Augen sollen so finster werden, daß sie nicht mehr sehen, und ihre Lenden sollen allezeit wanken.
25 Gieße deinen Grimm über sie aus, und die Glut deines Zorns erfasse sie;
26 ihre Wohnstätte müsse verwüstet werden, und in ihren Zelten wohne niemand mehr!
27 Denn sie verfolgen den, welchen du geschlagen hast, und vermehren die Schmerzen deiner Verwundeten.
28 Rechne ihnen um so mehr Schulden zu und laß sie nicht kommen zu deiner Gerechtigkeit!
29 Tilge sie aus dem Buche der Lebendigen; sie sollen nicht mit den Gerechten eingeschrieben werden!
30 Ich aber bin elend und krank; dein Heil, o Gott, richte mich auf!
31 Ich will den Namen Gottes rühmen mit einem Lied und ihn erheben mit Lobgesang.
32 Das wird dem HERRN angenehmer sein als ein Stier, als ein Farre, der Hörner und Klauen hat!
33 Wenn das die Elenden sehen, werden sie sich freuen. Ihr, die ihr Gott suchet, euer Herz soll aufleben!
34 Denn der HERR hört auf die Armen und verachtet seine Gebundenen nicht.
35 Himmel und Erde sollen ihn rühmen, das Meer und alles, was sich darin regt!
36 Denn Gott wird Zion retten und die Städte Judas bauen, und man wird daselbst wohnen und sie besitzen;
37 und der Same seiner Knechte wird sie ererben, und die seinen Namen lieben, werden darin wohnen.
1 Přednímu z kantorů na šošannim, žalm Davidův.
2 Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé.
3 Pohřížen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není; všel jsem do hlubokosti vod, jejichž proud zachvátil mne.
4 Ustal jsem, volaje, vyschlo hrdlo mé, zemdlely oči mé od ohlídání se na tě Boha svého.
5 Více jest těch, kteříž mne nenávidí bez příčiny, než vlasů hlavy mé; zmocnili se ti, kteříž mne vyhladiti usilují, a jsou nepřátelé moji bez mého provinění; to, čehož jsem nevydřel, nahražovati jsem musil.
6 Bože, ty znáš sám nemoudrost mou, a výstupkové moji nejsou skryti před tebou.
7 Nechť nebývají zahanbeni příčinou mou ti, kteříž na tě očekávají, Pane, Hospodine zástupů; nechť nepřicházejí skrze mne k hanbě ti, kteříž tě hledají, ó Bože Izraelský.
8 Neboť pro tebe snáším pohanění, a stud přikryl tvář mou.
9 Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své,
10 Proto že horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla.
11 Když jsem plakal, postem trápiv duši svou, bylo mi to ku potupě obráceno.
12 Když jsem bral na se pytel místo roucha, tehdy jsem jim byl za přísloví.
13 Pomlouvali mne, sedíce v bráně, a písničkou byl jsem těm, kteříž pili víno.
14 Já pak modlitbu svou k tobě odsílám, Hospodine, časť jest dobré líbeznosti tvé. Ó Bože, vedlé množství milosrdenství svého vyslyš mne, pro pravdu svou spasitelnou.
15 Vytrhni mne z bláta, abych nebyl pohřížen; nechť jsem vytržen od těch, kteříž mne nenávidí, jako z hlubokostí vod,
16 Aby mne nezachvátili proudové vod, a nesehltila hlubina, ani se nade mnou zavřela prohlubně.
17 Vyslyšiž mne, Hospodine, neboť jest dobré milosrdenství tvé; vedlé množství slitování svých vzhlédniž na mne.
18 A neskrývej tváři své od služebníka svého, neboť mám úzkost; rychle vyslyš mne.
19 Přibliž se k duši mé, a vyprosť ji; pro nepřátely mé vykup mne.
20 Ty znáš pohanění mé, a zahanbení mé, i potupu mou, před tebouť jsou všickni nepřátelé moji.
21 Pohanění potřelo srdce mé, pročež jsem byl v žalosti. Očekával jsem, zdali by mne kdo politoval, ale žádného nebylo, zdali by kdo potěšiti chtěli, ale nedočkal jsem.
22 Nýbrž místo pokrmu poskytli mi žluči, a v žízni mé napájeli mne octem.
23 Budiž jim stůl jejich před nimi za osídlo, a pokojný způsob jejich místo síti.
24 Ať se zatmí oči jejich, aby viděti nemohli, a bedra jejich k stálému přiveď zemdlení.
25 Vylí na ně rozhněvání své, a prchlivost hněvu tvého ať je zachvátí.
26 Budiž příbytek jejich pustý, v staních jejich kdo by obýval, ať není žádného.
27 Nebo se tomu, jehož jsi ty zbil, protiví, a o bolesti zraněných tvých rozmlouvají.
28 Přilož nepravost k nepravosti jejich, a ať nepřicházejí k spravedlnosti tvé.
29 Nechť jsou vymazáni z knihy živých, a s spravedlivými ať nejsou zapsáni.
30 Já pak ztrápený jsem, a bolestí sevřený, ale spasení tvé, ó Bože, na místě bezpečném postaví mne.
31 I buduť chváliti jméno Boží s prozpěvováním, a velebiti je s děkováním.
32 A bude to příjemnější Hospodinu nežli vůl, neb volek rohatý s rozdělenými kopyty.
33 To když uhlédají tiší, radovati se budou, hledajíce Boha, a ožive srdce jejich.
34 Neboť vyslýchá chudé Hospodin, a vězni svými nezhrzí.
35 Chvaltež ho nebesa a země, moře i všeliký hmyz jejich.
36 Bůhť zajisté zachová Sion, a vzdělá města Judská, i budou tu bydliti, a zemi tu dědičně obdrží. [ (Psalms 69:37) Tolikéž i símě služebníků jeho dědičně jí vládnouti budou, a milující jméno jeho v ní přebývati. ]