1 Dem Vorsänger. Auf »Hindin der Morgenröte«. Ein Psalm Davids.
2 Mein Gott, mein Gott, warum hast du mich verlassen? Du bist weit entfernt davon, mir zu helfen, zu hören auf die Worte meiner Klage!
3 Mein Gott, ich rufe bei Tage, und du antwortest nicht, und auch des Nachts habe ich keine Ruhe.
4 Aber du, der Heilige, bleibst Israels Lobgesang!
5 Auf dich haben unsre Väter vertraut, sie vertrauten auf dich, und du errettetest sie.
6 Zu dir riefen sie und entkamen, auf dich vertrauten sie und wurden nicht zuschanden.
7 Ich aber bin ein Wurm und kein Mensch, ein Spott der Leute und verachtet vom Volk.
8 Alle, die mich sehen, spotten meiner; sie sperren das Maul auf und schütteln den Kopf:
9 »Er klage es dem HERRN, der möge ihn befreien; der soll ihn retten, er gefällt ihm ja!«
10 Ja, du warst meine Stütze von Mutterleib an, meine Zuversicht schon an meiner Mutter Brust.
11 Auf dich war ich geworfen von Mutterschoß an, vom Leibe meiner Mutter her bist du mein Gott gewesen.
12 Sei nicht fern von mir! Denn Not ist nahe, und kein Retter ist da.
13 Es umringen mich große Stiere, mächtige Ochsen von Basan umzingeln mich;
14 sie sperren ihr Maul gegen mich auf, wie ein reißender und brüllender Löwe.
15 Ich bin ausgeschüttet wie Wasser, und alle meine Glieder sind ausgerenkt. Mein Herz ist geworden wie Wachs, zerschmolzen in meinem Innern.
16 Meine Kraft ist vertrocknet wie eine Scherbe, und meine Zunge klebt an meinem Gaumen, und du legst mich in des Todes Staub.
17 Denn Hunde umringen mich, eine Rotte von Übeltätern schließt mich ein; sie haben meine Hände und Füße durchgraben.
18 Ich kann alle meine Gebeine zählen; sie schauen her und sehen mich schadenfroh an.
19 Sie teilen meine Kleider unter sich und werfen das Los um mein Gewand!
20 Du aber, o HERR, sei nicht fern; o meine Stärke, eile mir zu Hilfe!
21 Errette meine Seele von dem Schwert, mich Einsamen von der Gewalt der Hunde!
22 Errette mich aus dem Rachen des Löwen! Ja, von den Hörnern der Büffel hast du mich erhört!
23 So will ich deinen Ruhm erzählen meinen Brüdern, inmitten der Gemeinde will ich dich preisen!
24 Die ihr den HERRN fürchtet, lobet ihn! Ihr alle vom Samen Jakobs, ehret ihn; und scheue dich vor ihm, du ganzer Same Israels!
25 Denn er hat nicht verachtet noch verabscheut das Elend des Armen und hat sein Angesicht nicht vor ihm verborgen, und da er zu ihm schrie, erhörte er ihn.
26 Von dir handle mein Loblied in der großen Gemeinde; ich will meine Gelübde bezahlen vor denen, die ihn fürchten!
27 Die Elenden sollen essen und satt werden; die den HERRN suchen, werden ihn preisen; euer Herz soll ewiglich leben!
28 Es werden daran gedenken und sich zum HERRN bekehren alle Enden der Erde, und vor dir werden anbeten alle Geschlechter der Heiden.
29 Denn das Königreich gehört dem HERRN, und er ist Herrscher über die Nationen.
30 Es werden essen und anbeten alle Großen der Erde; vor ihm werden ihre Knie beugen alle, die in den Staub hinabfahren, und wer seine Seele nicht lebendig erhalten kann.
31 Ein Same wird ihm dienen, wird dem HERRN als Geschlecht zugezählt werden.
32 Sie werden kommen und seine Gerechtigkeit predigen dem Volk, das geboren wird, daß er es vollbracht hat.
1 Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův.
2 Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého.
3 Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš, i v noci, a nemohu se utajiti.
4 Ty zajisté jsi svatý, zůstávající vždycky k veliké chvále Izraelovi.
5 V toběť doufali otcové naši, doufali, a vysvobozovals je.
6 K tobě volávali, a spomáhals jim; v tobě doufali, a nebývali zahanbeni.
7 Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec.
8 Všickni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, ošklebují se, a hlavami potřásají, říkajíce:
9 Spustiltě se na Hospodina, nechť ho vysvobodí; nechať jej vytrhne, poněvadž se mu v něm zalíbilo.
10 Ješto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání při prsích matky mé.
11 Na tebeť jsem uvržen od narození svého, od života matky mé Bůh můj ty jsi.
12 Nevzdalujž se ode mne, nebo ssoužení blízké jest, a nemám spomocníka.
13 Obkličujíť mne býkové mnozí, silní volové z Bázan obstupují mne.
14 Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí.
15 Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých.
16 Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne.
17 Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé.
18 Mohl bych sčísti všecky kosti své, oni pak hledí na mne, a dívají se mi.
19 Dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los.
20 Ale ty, Hospodine, nevzdalujž se, sílo má, přispěj k spomožení mému.
21 Vychvať od meče duši mou, a z moci psů jedinkou mou.
22 Zachovej mne od úst lva, a od rohů jednorožcových vyprosť mne.
23 I budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém, u prostřed shromáždění chváliti tě budu, řka:
24 Kteříž se bojíte Hospodina, chvalte jej, všecko símě Jákobovo ctěte jej, a boj se ho všecka rodino Izraelova.
25 Nebo nepohrdá, ani se odvrací od trápení ztrápeného, aniž skrývá tváři své od něho, nýbrž když k němu volá, vyslýchá jej.
26 O tobě chvála má v shromáždění velikém, sliby své plniti budu před těmi, kteříž se bojí tebe.
27 Jísti budou tiší a nasyceni budou, chváliti budou Hospodina ti, kteříž ho hledají, živo bude srdce vaše na věky.
28 Rozpomenou a obrátí se k Hospodinu všecky končiny země, a skláněti se budou před ním všecky čeledi národů.
29 Nebo Hospodinovo jest království, a onť panuje nad národy.
30 Jísti budou a skláněti se před ním všickni tuční země, jemu se klaněti budou všickni sstupující do prachu, a kteříž duše své nemohou při životu zachovati.
31 Símě jejich sloužiti mu bude, a přičteno bude ku Pánu v každém věku. [ (Psalms 22:32) Přijdouť, a lidu, kterýž z nich vyjde, vypravovati budou spravedlnost jeho; nebo ji skutkem vykonal. ]