1 »Danket dem Herrn, denn er ist gütig, denn seine Gnade währt ewig!«
2 So sollen sagen die Erlösten des HERRN, die er aus der Hand des Feindes erlöst
3 und die er aus den Ländern zusammengebracht hat, vom Aufgang und vom Niedergang, von Mitternacht und vom Meer,
4 die irregingen in der Wüste, auf ungebahntem Weg und keine Stadt fanden, wo sie wohnen konnten,
5 hungrig und durstig, daß ihre Seele in ihnen verschmachtete.
6 Da schrieen sie zum HERRN in ihrer Not, und er rettete sie aus ihren Ängsten
7 und führte sie auf den rechten Weg, daß sie zu einer bewohnten Stadt gelangten,
8 die sollen dem HERRN danken für seine Gnade und für seine Wunder an den Menschenkindern,
9 daß er die durstige Seele getränkt und die hungernde Seele mit Gutem gesättigt hat!
10 Die in Finsternis und Todesschatten saßen, gebunden in Elend und Eisen,
11 weil sie den Geboten Gottes widerstrebt und den Rat des Höchsten verachtet hatten,
12 so daß er ihr Herz durch Strafe beugte, daß sie dalagen und ihnen niemand half.
13 Da schrieen sie zum HERRN in ihrer Not, und er rettete sie aus ihren Ängsten,
14 und führte sie aus Finsternis und Todesschatten heraus und zerriß ihre Bande,
15 die sollen dem HERRN danken für seine Gnade und für seine Wunder an den Menschenkindern,
16 daß er eherne Türen zerbricht und eiserne Riegel zerschlägt!
17 Die Toren, die wegen ihrer Übertretung und um ihrer Missetaten willen geplagt wurden,
18 daß ihrer Seele vor aller Nahrung ekelte und sie nahe waren den Pforten des Todes.
19 Da schrieen sie zum HERRN in ihrer Not, und er rettete sie aus ihren Ängsten.
20 Er sandte sein Wort und machte sie gesund und ließ sie ihren Gräbern entrinnen,
21 die sollen dem HERRN danken für seine Gnade und für seine Wunder an den Menschenkindern,
22 sollen ihm Dankopfer bringen und seine Taten jubelnd erzählen!
23 Die in Schiffen sich aufs Meer begaben und Handel trieben auf großen Wassern,
24 die des HERRN Werke sahen und seine Wunder auf hoher See,
25 wenn er sprach und einen Sturmwind erregte, der die Wellen in die Höhe warf,
26 daß sie emporfuhren gen Himmel und hinabfuhren zur Tiefe und ihre Seele vor Angst verging;
27 daß sie wirbelten und schwankten wie Trunkene, und alle ihre Weisheit dahin war.
28 Da schrieen sie zum HERRN in ihrer Not, und er führte sie heraus aus ihren Ängsten;
29 er stillte den Sturm, daß er schwieg und die Wellen sich beruhigten;
30 und jene wurden froh, daß sie sich legten; und er führte sie an das erwünschte Gestade,
31 die sollen dem HERRN danken für seine Gnade und für seine Wunder an den Menschenkindern
32 und sollen ihn erheben in der Versammlung des Volkes und im Kreise der Ältesten ihn rühmen!
33 Er machte Ströme zur Wüste und ließ Wasserquellen vertrocknen;
34 fruchtbares Land wurde zur Salzwüste wegen der Bosheit derer, die es bewohnten.
35 Er machte aber auch die Wüste zum Wasserteich und dürres Land zu Wasserquellen.
36 Und er ließ Hungrige daselbst wohnen, und sie gründeten eine bewohnte Stadt;
37 und sie säten Äcker an und pflanzten Weinberge und hatten von den Früchten einen schönen Ertrag;
38 und er segnete sie, daß sie sich stark mehrten, und auch ihres Viehs machte er nicht wenig,
39 nachdem sie vermindert worden waren und gedemütigt durch den Druck des Unglücks und Kummers,
40 als er Verachtung auf die Fürsten goß und sie irregehen ließ in unwegsamer Wildnis;
41 aber er erhob den Armen aus dem Elend und machte die Geschlechter wie Schafherden.
42 Die Redlichen sollen es sehen und sich freuen, und alle Bosheit soll ihr Maul verschließen!
43 Wer weise ist, der beobachte solches und merke sich die Gnadenerweisungen des HERRN!
1 Oslavujte Hospodina, nebo jest dobrý, nebo na věky milosrdenství jeho.
2 Nechť o tom vypravují ti, kteříž jsou vykoupeni skrze Hospodina, jak je on vykoupil z ruky těch, kteříž je ssužovali,
3 A shromáždil je z zemí, od východu a od západu, od půlnoci i od moře.
4 Bloudili po poušti, po cestách pustých, města k přebývání nenacházejíce.
5 Hladovití a žízniví byli, až v nich svadla duše jejich.
6 Když volali k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich vytrhl je,
7 A vedl je po cestě přímé, aby přišli do města k bydlení.
8 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými,
9 Poněvadž napájí duši žíznivou, a duši hladovitou naplňuje dobrými věcmi.
10 Kteříž sedí ve tmě a v stínu smrti, sevříni jsouce bídou i železy,
11 Protože odporni byli řečem Boha silného, a radou Nejvyššího pohrdli.
12 Pročež ponížil bídou srdce jejich, padli, a nebylo pomocníka.
13 Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí je vysvobozuje.
14 Vyvodí je z temností a stínu smrti, a svazky jejich trhá.
15 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými,
16 Poněvadž láme brány měděné, a závory železné posekává.
17 Blázni pro cestu převrácenosti své, a pro nepravosti své v trápení bývají.
18 Oškliví se jim všeliký pokrm, až se i k branám smrti přibližují.
19 Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje.
20 Posílá slovo své, a uzdravuje je, a vysvobozuje je z hrobu.
21 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými,
22 A obětujíce oběti chvály, ať vypravují skutky jeho s prozpěvováním.
23 Kteří se plaví po moři na lodech, pracujíce na velikých vodách,
24 Tiť vídají skutky Hospodinovy, a divy jeho v hlubokosti.
25 Jakž jen dí, hned se strhne vítr bouřlivý, a dme vlny mořské.
26 Vznášejí se k nebi, sstupují do propasti, duše jejich v nebezpečenství rozplývá se.
27 Motají se a nakloňují jako opilý, a všecko umění jejich mizí.
28 Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje.
29 Proměňuje bouři v utišení, tak že umlkne vlnobití jejich.
30 I veselí se, že utichlo; a tak přivodí je k břehu žádostivému.
31 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými.
32 Nechť ho vyvyšují v shromáždění lidu, a v radě starců chválí jej.
33 Obrací řeky v poušť, a prameny vod v suchost,
34 Zemi úrodnou v slatinnou, pro zlost obyvatelů jejích.
35 Pustiny obrací v jezera, a zemi vyprahlou v prameny vod.
36 I osazuje na ní hladovité, aby stavěli města k bydlení.
37 Kteříž osívají pole, a dělají vinice, a shromažďují sobě užitek úrody.
38 Takť on jim žehná, že se rozmnožují velmi, a dobytka jejich neumenšuje.
39 A někdy pak umenšeni a sníženi bývají ukrutenstvím, bídou a truchlostí,
40 Když vylévá pohrdání na knížata, dopouštěje, aby bloudili po poušti bezcestné.
41 Onť vyzdvihuje nuzného z trápení, a rozmnožuje rodinu jako stádo.
42 Nechť to spatřují upřímí, a rozveselí se, ale všeliká nepravost ať zacpá ústa svá.
43 Ale kdo jest tak moudrý, aby toho šetřil, a vyrozumíval mnohému milosrdenství Hospodinovu?