Psalmen 77

1 Dem Vorsänger. Nach Jedutun. Ein Psalm Asaphs. (077-2) Ich rufe zu Gott und will schreien, zu Gott rufe ich, und er wolle auf mich hören! 2 (077-3) Zur Zeit meiner Not suchte ich den Herrn; meine Hand war des Nachts unablässig ausgestreckt, meine Seele wollte sich nicht trösten lassen. 3 (077-4) Dachte ich an Gott, so mußte ich seufzen, sann ich nach, so ward mein Geist bekümmert. (Pause.) 4 (077-5) Du hieltest meine Augenlider offen; ich warf mich hin und her und konnte nicht reden. 5 (077-6) Da gedachte ich der alten Zeit, der vorigen Jahre; 6 (077-7) ich erinnerte mich wieder an mein Saitenspiel, betete in meinem Herzen, und mein Geist fing an zu forschen: 7 (077-8) Wird denn der Herr auf ewig verstoßen und fortan nicht mehr gnädig sein? 8 (077-9) Ist’s denn ganz und gar aus mit seiner Gnade, und hat sein Reden für immer aufgehört? 9 (077-10) Hat denn Gott vergessen, gnädig zu sein, und im Zorn seine Barmherzigkeit verschlossen? (Pause.) 10 (077-11) Und ich sprach: Ich will das leiden, die Änderungen, welche die rechte Hand des Höchsten getroffen hat. 11 (077-12) Ich will rühmen die Taten des HERRN; denn ich gedenke deiner vorigen Wunder 12 (077-13) und besinne mich aller deiner Werke und ziehe deine großen Taten in Betracht: 13 (077-14) O Gott, dein Weg ist heilig! Wer ist ein so großer Gott wie du? 14 (077-15) Du bist der Gott, der Wunder tut; du hast deine Macht bewiesen an den Völkern! 15 (077-16) Du hast dein Volk erlöst mit deinem Arm, die Kinder Jakobs und Josephs. (Pause.) 16 (077-17) Als dich, o Gott, die Wasser sahen, als dich die Wasser sahen, da brausten sie und das Meer ward aufgeregt; 17 (077-18) die Wolken gossen Wasser, es donnerte in den Lüften, und deine Pfeile fuhren daher; 18 (077-19) deine Donnerstimme erschallte im Wirbelwind, die Blitze beleuchteten den Erdkreis, daß die Erde in Zittern und Beben geriet; 19 (077-20) dein Weg war im Meer und deine Bahn in großen Wassern, und deine Fußstapfen waren nicht zu erkennen; 20 (077-21) du führtest dein Volk wie eine Herde durch Mose und Aaron.

1 Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm. 2 Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně. 3 V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má. 4 Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah. 5 Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl. 6 I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní. 7 Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě: 8 Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže? 9 Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení? 10 Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah. 11 I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího. 12 Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna. 13 A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti. 14 Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh? 15 Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou. 16 Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah. 17 Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny. 18 Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo. 19 Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země. 20 Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti. 21 Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.