1 Asafin virsi. Kuuntele, kansani, mitä opetan, tarkatkaa sanojani, te kaikki.
2 Minä aion esittää viisaiden mietteitä, tuon julki menneisyyden arvoituksia,
3 vanhoja asioita, joista olemme kuulleet, joista isämme ovat meille kertoneet.
4 Me emme salaa niitä lapsiltamme vaan kerromme tulevillekin polville Herran voimasta, Herran teoista, ihmeistä, joita hän on tehnyt.
5 Hän sääti Jaakobille säädöksensä, hän antoi Israelille lakinsa ja käski meidän isiämme opettamaan ne lapsilleen,
6 jotta tulevakin polvi ne tuntisi, jotta vastedes syntyvätkin ne oppisivat ja kertoisivat omille lapsilleen.
7 Jumalaan heidän tulee turvautua, muistaa, mitä hän on tehnyt, ja noudattaa hänen käskyjään,
8 jotta eivät olisi kuin isänsä, nuo tottelemattomat ja uppiniskaiset, jotka häilyivät sinne tänne eivätkä pysyneet uskollisina Jumalalle.
9 [Efraimilaiset, varustetut jousimiehet, kääntyivät pakoon taistelun päivänä.]
10 He eivät pitäneet Jumalan liittoa, eivät taipuneet elämään hänen lakinsa mukaan.
11 He unohtivat hänen tekonsa, ihmeet, joita olivat saaneet nähdä.
12 Egyptin maassa, Soanin tasangolla, hän antoi isiemme kokea ihmeen.
13 Hän jakoi kahtia meren ja vei heidät sen poikki, hän jähmetti vedet muuriksi.
14 Hän antoi pilven johdattaa heitä päivisin ja tulen loisteen öisin.
15 Hän halkaisi kallioita autiomaassa, ja he saivat vettä, kuin syvyyden vesiä.
16 Hän antoi purojen puhjeta kalliosta, antoi vesien virrata.
17 Mutta yhä he tekivät syntiä, autiomaassa he kapinoivat Korkeinta vastaan.
18 Ehdoin tahdoin he koettelivat Jumalaa vaatimalla mielensä mukaista ruokaa.
21 Herra kuuli sen ja kiivastui: tuli leimahti keskellä Jaakobin leiriä. Hänen vihansa iski Israelin kansaan,
22 koska kansa ei uskonut Jumalaan eikä luottanut hänen apuunsa.
23 Mutta sitten hän antoi pilville käskyn ja avasi taivaan ovet,
24 ja mannaa satoi heidän ruoakseen, hän antoi heille taivaan viljaa.
25 Ihmiset söivät enkelten leipää, saivat ruokaa runsain määrin.
26 Hän päästi taivaasta irti itätuulen ja nostatti voimallaan tuulen etelästä.
27 Hän antoi sataa lihaa kuin tomua, taivaan lintuja kuin merten hiekkaa.
28 Hän pudotti ne heidän leiriinsä, heidän asumustensa ympärille,
29 ja he ahmivat itsensä täyteen -- hän antoi heille sitä, mitä he halusivat.
30 Mutta heidän himonsa ei sittenkään laantunut. Sen tähden he, ruoka vielä suussaan,
31 saivat kokea Herran vihan. Hän surmasi heidän parhaat miehensä, löi maahan Israelin nuoret soturit.
32 Silti he yhäti tekivät syntiä, eivät he uskoneet hänen ihmeisiinsä.
33 Sen tähden heidän päivänsä päättyivät arvaamatta, heidän vuotensa haihtuivat kuin henkäys.
34 Nyt, kun hän surmasi heitä, he alkoivat kysyä hänen mieltään, he kääntyivät ja etsivät Jumalaa.
35 He muistivat, kuka on heidän kallionsa, muistivat, että Korkein on heidän lunastajansa.
36 Mutta heidän sanoissaan piili petos, valhe oli heidän kielellään.
37 He eivät olleet vilpittömiä häntä kohtaan, eivät pysyneet uskollisina hänen liitossaan.
38 Mutta Jumala on laupias, ei hän tuhoa syntistä, vaan armahtaa. Kerta kerran jälkeen hän hillitsi vihansa eikä antanut kiivaudelleen valtaa.
39 Hän muisti, että he olivat vain ihmisiä, vain tuulen henkäys, joka häipyy eikä palaa.
40 Miten usein he autiomaassa nousivatkaan kapinaan, murehduttivat häntä erämaassa!
41 Yhä uudelleen he uhmasivat Israelin Pyhää, koettelivat Jumalan kärsivällisyyttä.
42 He eivät muistaneet hänen väkevää kättään, eivät päivää, jona hän vapautti heidät
43 ja teki tunnustekonsa Egyptissä, ihmeensä Soanin tasangolla.
44 Hän muutti vereksi Niilin ja kaikki sen kanavat, niin ettei niistä voinut juoda.
45 Hän lähetti paarmat puremaan egyptiläisiä, sammakot turmelemaan heiltä kaiken.
46 Hän antoi heidän satonsa heinäsirkoille, heidän työnsä hedelmät sirkkojen toukille.
47 Hän tuhosi rakeilla heidän viinitarhansa, rankkasateella heidän viikunapuunsa,
48 hän antoi tautien ahdistaa heidän karjaansa, ruton iskeä heidän laumoihinsa.
49 Hän päästi valloilleen vihansa hehkun, vimmansa, raivonsa ja kiivautensa, surmanenkeleiden suuren joukon.
50 Hän antoi vihansa purkautua, hän ei säästänyt heitä kuolemalta vaan jätti heidät ruton armoille.
51 Hän surmasi kaikki esikoiset Egyptistä, ensimmäisinä syntyneet Haamin majoista.
52 Mutta oman kansansa hän vei vapauteen. Autiomaassa hän kaitsi omiaan kuin paimen lampaita.
53 Hänen johdossaan he olivat turvassa, ei heidän tarvinnut pelätä mitään, mutta vihollisten joukon peitti meri.
54 Hän toi heidät pyhälle asuinsijalleen, vuorelle, jonka hän oli ottanut omakseen.
55 Hän karkotti vieraat kansat heidän tieltään ja jakoi heille arvalla perintömaat, antoi Israelin heimoille asumukset.
56 Mutta he kapinoivat Jumalaa vastaan, he koettelivat häntä, Korkeinta! He eivät noudattaneet hänen säädöksiään
57 vaan kääntyivät omille teilleen ja olivat uskottomia kuten isänsä, kelvottomia kuin löystynyt jousi.
58 He vihastuttivat hänet uhraamalla kukkuloilla, loukkasivat häntä jumaliensa kuvilla.
59 Jumala näki sen, ja hänen vihansa syttyi, hän hylkäsi Israelin kokonaan.
60 Hän hylkäsi asumuksensa, Silon pyhäkön, teltan, jonka oli asettanut ihmisten keskelle.
61 Hän antoi voimansa tunnuksen joutua saaliiksi, jätti pyhän arkkunsa vihollisen käsiin,
62 ja kansansa hän antoi miekan armoille, niin hän omiinsa vihastui.
63 Tuli nielaisi nuoret miehet, enää ei laulettu morsiamille,
64 papit kaatuivat vihollisen miekkaan, lesket eivät saaneet viettää valittajaisia.
65 Mutta Herra havahtui, niin kuin nukkuja havahtuu, niin kuin soturi herää viinin huuruista.
66 Hän ajoi kansansa viholliset pakosalle, tuotti heille ikuisen häpeän.
67 Herra hylkäsi Joosefin sukukunnan -- Efraimin heimoa hän ei valinnut,
68 vaan hän valitsi Juudan heimon ja Siionin, rakkaan vuorensa.
69 Sille hän rakensi pyhäkkönsä, korkean kuin taivaat, vankan kuin maa, jonka hän on perustanut ikiajoiksi.
70 Hän valitsi Daavidin, palvelijansa, otti hänet lammaslaitumilta,
71 toi lampaiden ja karitsojen keskeltä kaitsemaan omaa kansaansa Jaakobia, hallitsemaan omaa maataan Israelia.
72 Ja Daavid kaitsi sitä vilpittömin sydämin, johdatti sitä taitavin käsin.
1 Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých.
2 Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé.
3 Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali,
4 Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil.
5 Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým,
6 Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým,
7 Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho,
8 Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho.
9 Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili,
10 Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi.
11 Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal.
12 Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan.
13 Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada.
14 Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni.
15 Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých.
16 Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky.
17 A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti.
18 A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své.
19 A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti?
20 Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému?
21 A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele,
22 Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho,
23 Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel,
24 A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim.
25 Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti.
26 Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední.
27 I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským.
28 Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich.
29 I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali.
30 Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich,
31 A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil.
32 S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho.
33 A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním.
34 Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli,
35 Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich:
36 (Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu.
37 A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho),
38 On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své.
39 Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase.
40 Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách.
41 Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali.
42 Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení,
43 Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan,
44 Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli.
45 Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily.
46 A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám.
47 Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem.
48 Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé.
49 Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé.
50 Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil.
51 A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových.
52 Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti.
53 Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře,
54 Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho.
55 Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská.
56 Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali.
57 Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště.
58 Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej.
59 Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele,
60 Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi,
61 Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele.
62 Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval.
63 Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny.
64 Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly.
65 Potom pak procítil Pán jako ze sna, jako silný rek, kterýž po víně sobě vykřikuje.
66 A ranil nepřátely své po zadu, a u věčné pohanění je vydal.
67 Ačkoli pak pohrdl stánkem Jozefovým, a pokolení Efraimova nevyvolil,
68 Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval.
69 A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou, jako zemi, kterouž utvrdil na věky.
70 A vyvolil Davida služebníka svého, vzav jej od chlévů stáda.
71 Když chodil za ovcemi březími, zavedl jej, aby pásl Jákoba, lid jeho, a Izraele, dědictví jeho.
72 Kterýž pásl je v upřímnosti srdce svého, a zvláštní opatrností rukou svých vodil je.