Jó 14

Jó roga o favor de Deus por causa da brevidade e miséria da vida humana

1 *Jó 5.7, ref.O homem, nascido da mulher,

é de poucos dias e cheio de inquietação.

2 *Sl 90.5-6;103.15;Is 40.6-7Como flor, nasce e murcha;

como *Jó 8.9sombra foge e não permanece.

3 Sobre um tal *Sl 8.4;144.3abres os teus olhos?

A mim me fazes entrar em juízo contigo?

4 Oxalá que o *Jó 15.14;25.4puro pudesse sair do imundo? Não é possível!

5 Visto que os seus dias estão contados, o *Jó 21.21número dos seus meses, nas tuas mãos,

e lhe tens demarcado limites intransponíveis.

6 *Jó 7.19, ref.Aparta dele o teu rosto, para que descanse,

até que, qual jornaleiro, goze do seu dia.

7 A esperança para a árvore, sendo cortada, é que torne a brotar,

e que não cessem os seus renovos.

8 Ainda que a sua raiz envelheça na terra,

e o seu tronco morra no pó,

9 contudo, ao cheiro de água, brotará

e lançará ramos como uma planta.

10 *Jó 14.10-15;3.13, ref.O homem, porém, morre e fica prostrado;

*Jó 13.19expira o homem e onde está?

11 Como *Is 19.5as águas se retiram do mar,

e o rio se esgota e seca,

12 assim *Jó 3.13o homem se deita e não se levanta.

Enquanto existirem os céus, não acordará,

nem será despertado do seu sono.

13 Quem me dera que me *Jó 3.13, ref.escondesses no Sheol,

que me ocultasses *Is 26.20até que a tua ira tenha passado,

que, após um tempo determinado, te lembrasses de mim!

14 Se o homem morrer, acaso, tornará a viver?

Todos os dias da minha milícia esperaria eu,

até que viesse a minha dispensa.

15 Tu chamarias, e eu te responderia;

serias afeiçoado *Jó 10.3, ref.à obra das tuas mãos.

16 Agora, porém, *Jó 31.4;34.21contas os meus passos;

porventura, *Jó 10.6não observas o meu pecado?

17 A minha transgressão *Dt 32.32-34está selada num saco;

e guardas fechada a minha iniquidade.

18 Mas o monte que se esboroa, desfaz-se,

e a penha se remove do seu lugar;

19 As águas gastam as pedras,

as suas inundações arrebatam o pó da terra.

Assim *Jó 7.6, ref.fazes perecer a esperança do homem.

20 Prevaleces para sempre contra ele, e *Jó 4.20;20.7ele passa;

mudas o seu rosto e o despedes.

21 Seus filhos recebem honras, e ele não o sabe;

são humilhados, mas ele nada percebe a respeito deles.

22 Somente para si mesmo sente dores a sua carne,

e para si mesmo lamenta a sua alma.

1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.