1 Perece o justo,

e não há quem considere isso

em seu coração,

e os homens compassivos são recolhidos,

sem que alguém considere

que o justo

é levado antes

do mal.

2 Entrará em paz; descansarão

nas suas camas, os

que houverem andado na sua retidão.

3 Mas chegai-vos aqui,

vós os filhos da agoureira,

descendência adulterina,

e de prostituição.

4 De quem fazeis o vosso passatempo?

Contra quem escancarais a boca,

e deitais

para fora a língua? Porventura

não sois filhos

da transgressão,

descendência da falsidade,

5 Que vos inflamais

com os deuses debaixo

de toda a árvore verde,

e sacrificais os filhos

nos ribeiros,

nas fendas dos penhascos?

6 Nas pedras lisas

dos ribeiros está a tua parte;

estas, estas são a tua sorte;

sobre elas também derramaste a tua libação,

e lhes ofereceste ofertas;

contentar-me-ia eu

com estas

coisas?

7 Sobre o monte alto

e levantado pões a tua cama;

e lá subiste

para oferecer sacrifícios.

8 E detrás das portas,

e dos umbrais puseste o teu memorial;

pois te descobriste a outros

que não a mim,

e subiste,

alargaste a tua cama,

e fizeste aliança

com alguns deles;

amaste a sua cama,

onde quer que a viste.

9 E foste ao rei com óleo,

e multiplicaste os teus perfumes

e enviaste os teus embaixadores

para longe,

e te abateste até ao inferno.

10 Na tua comprida viagem te cansaste;

porém não disseste:

Não há esperança;

achaste novo vigor na tua mão;

por isso não adoeceste.

11 Mas de quem tiveste receio,

ou temor, para que mentisses,

e não te lembrasses de mim,

nem no teu coração me pusesses?

Não é porventura

porque eu me calei,

e isso há muito tempo,

e não me temes?

12 Eu publicarei a tua justiça,

e as tuas obras,

que não te

aproveitarão.

13 Quando clamares,

livrem-te os ídolos que ajuntaste;

mas o vento a todos levará,

e um sopro os arrebatará;

mas o que confia

em mim possuirá a terra,

e herdará o meu santo monte.

14 E dir-se-á: Aplanai,

aplanai a estrada,

preparai o caminho;

tirai os tropeços

do caminho do meu povo.

15 Porque assim diz o Alto

e o Sublime, que habita

na eternidade, e cujo nome é Santo:

Num alto e santo lugar habito;

como também com o contrito

e abatido de espírito,

para vivificar o espírito

dos abatidos,

e para vivificar o coração

dos contritos.

16 Porque não contenderei

para sempre,

nem continuamente me indignarei;

porque o espírito perante a minha face se desfaleceria,

e as almas que eu fiz.

17 Pela iniquidade

da sua avareza me indignei,

e o feri; escondi-me,

e indignei-me;

contudo, rebelde,

seguiu o caminho

do seu coração.

18 Eu vejo os seus caminhos,

e o sararei,

e o guiarei,

e lhe tornarei a dar consolação,

a saber,

aos seus pranteadores.

19 Eu crio os frutos

dos lábios: paz, paz,

para o que está longe;

e para o que está perto,

diz o Senhor,

e eu o sararei.

20 Mas os ímpios são

como o mar bravo, porque

não se pode aquietar,

e as suas águas lançam

de si lama e lodo.

21 Não há paz para os ímpios,

diz o meu Deus.

1 Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý, 2 Že dochází pokoje, a odpočívá na ložci svém, kdožkoli chodí v upřímosti své. 3 Ale vy přistupte sem, synové kouzedlnice, símě cizoložníka a smilnice. 4 Komu se to s takovou chutí posmíváte? Proti komu rozdíráte ústa, vyplazujete jazyk? Zdaliž nejste synové neřádní, símě postranní? 5 Kteříž smilníte v hájích pod každým dřevem zeleným, zabíjejíce syny své při potocích, pod vysokými skalami. 6 Mezi hladkými kameny potočními jest díl tvůj. Tiť jsou, ti los tvůj, na něž také vyléváš mokrou obět, obětuješ suchou obět. V těch-liž bych věcech se kochal? 7 Na hoře vysoké a vyvýšené stavíš lože své, a tam vstupuješ k obětování oběti. 8 Pamětné pak znamení své za dvéře a za veřeje stavíš, když ode mne, odkryvši se, vstupuješ, a rozšiřuješ lože své, činíc je prostrannější víc než pohané; miluješ lože jejich, kdež místo oblíbíš. 9 Chodíš i k králi s olejem, a s mnohými vonnými mastmi svými; posíláš zajisté posly své daleko, a ponižuješ se až do hrobu. 10 Pro množství cest svých ustáváš, aniž říkáš: Daremnéť jest to. Nalezla jsi sobě zběř ku pomoci, protož neželíš práce. 11 A kohož jsi se děsila a bála, že jsi klamala, a na mne se nerozpomínala, ani připustila k srdci svému? Zdali proto, že jsem já mlčel, a to zdávna, nebojíš se mne? 12 Já tvou spravedlnost oznámím, a skutky tvé, kteřížť nic neprospějí. 13 Když křičeti budeš, nechať tě vysvobodí zběř tvá. Ano pak všecky je zanese vítr, a zachvátí marnost, ale kdož doufá ve mne, vládnouti bude zemí, a dědičně obdrží horu svatou mou. 14 Nebo řečeno bude: Vyrovnejte, vyrovnejte, spravte cestu, odkliďte překážky z cesty lidu mého. 15 Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených. 16 Nebuduť se zajisté na věky nesnadniti, aniž se budu věčně hněvati, neboť by duch před oblíčejem mým zmizel, i dchnutí, kteréž jsem já učinil. 17 Pro nepravost lakomství jeho rozhněval jsem se, a ubil jsem jej; skryl jsem se a rozhněval proto, že odvrátiv se, odšel cestou srdce svého. 18 Vidím cesty jeho, a však uzdravím jej; zprovodím jej, a jemu potěšení navrátím, i těm, kteříž kvílí s ním. 19 Stvořím ovoce rtů, hojný pokoj, dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej. 20 Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže, a jehož vody vymítají nečistotu a bláto. 21 Nemajíť žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní.