1 Oh! Se fendesses os céus,

e descesses,

e os montes se escoassem

de diante da tua face,

2 Como o fogo abrasador

de fundição,

fogo que faz ferver as águas,

para fazeres notório o teu nome aos teus adversários,

e assim as nações tremessem

da tua

presença!

3 Quando fazias coisas terríveis,

que nunca esperávamos,

descias, e os montes se escoavam diante

da tua face.

4 Porque desde a antiguidade

não se ouviu,

nem com ouvidos se percebeu,

nem com os olhos se viu um Deus além

de ti que trabalha

para aquele

que nele espera.

5 Saíste ao encontro daquele que se alegrava

e praticava justiça e dos que se lembram de ti

nos teus caminhos; eis que te iraste, porque pecamos;

neles há eternidade, para que sejamos salvos.

6 Mas todos nós somos

como o imundo,

e todas as nossas justiças

como trapo da imundícia;

e todos nós murchamos

como a folha,

e as nossas iniquidades

como um vento nos arrebatam.

7 E já ninguém há

que invoque o teu nome,

que se desperte, e te detenhas;

porque escondes de nós o teu rosto,

e nos fazes derreter,

por causa

das nossas iniquidades.

8 Mas agora, ó Senhor,

tu és nosso Pai;

nós o barro

e tu o nosso oleiro;

e todos nós a obra

das tuas mãos.

9 Não te enfureças tanto,

ó Senhor, nem perpetuamente te lembres

da iniquidade; olha, pois,

nós te pedimos,

todos nós somos o teu povo.

10 As tuas santas cidades tornaram-se um deserto;

Sião está feita um deserto,

Jerusalém está

assolada.

11 A nossa santa e gloriosa casa,

em que te louvavam nossos pais,

foi queimada a fogo;

e todas as nossas coisas preciosas se tornaram

em assolação.

12 Conter-te-ias tu ainda

sobre estas coisas,

ó Senhor? Ficarias calado,

e nos afligirias tanto?

1 Ó bys protrhl nebesa a sstoupil, aby se od přítomnosti tvé hory rozplynouti musily, 2 (Jako od rozníceného ohně rozpouštějícího voda vře), abys v známost uvedl jméno své nepřátelům svým, a aby se před tváří tvou národové třásli; 3 Jako když jsi činil hrozné věci, jichž jsme se nenadáli, sstoupil jsi, před oblíčejem tvým hory se rozplývaly; 4 Èehož se od věků neslýchalo, a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromě tebe, aby tak činil tomu, kterýž naň očekává. 5 Vyšel jsi vstříc tomu, kdož ochotně činí spravedlnost, a na cestách tvých na tě se rozpomínali. Aj, ty rozhněvals se, proto že jsme hřešili na nich ustavičně, a však zachováni budeme, 6 Ačkoli jsme jako nečistý my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše. Pročež pršíme jako list my všickni, a nepravosti naše jako vítr zachvacují nás. 7 Nadto není žádného, ješto by vzýval jméno tvé, a probudil se k tomu, aby se chopil tebe, aspoň když jsi skryl tvář svou před námi, a způsobil to, abychom mizeli pro nepravosti naše. 8 Ale již, ó Hospodine, ty jsi otec náš, my hlina, ty pak učinitel náš, a tak jsme všickni dílo ruky tvé. 9 Nehněvejž se tak velmi, Hospodine, aniž se na věky rozpomínej na nepravost. Ó vzhlédniž, prosíme, všickni my lid tvůj jsme. 10 Města svatosti tvé obrácena jsou v poušť, Sion v poušť, i Jeruzalém v pustinu obrácen. 11 Dům svatosti naší a okrasy naší, v kterémž tě chválívali otcové naši, ohněm zkažen, a cožkoli jsme měli nejvzácnějšího, jest popléněno. 12 I zdaliž pro ty věci, Hospodine, se zdržíš? Mlčeti a nás tak velmi trápiti budeš?