1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm.2 Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.3 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.4 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.5 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.6 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?7 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.8 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,9 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),10 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.11 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.12 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.13 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.14 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.15 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.16 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.17 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.18 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.19 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:20 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]

1 Ao mestre de canto. Salmo dos filhos de Coré. Escutai, povos todos; atendei, todos vós que habitais a terra,2 humildes e poderosos, tanto ricos como pobres.3 Dirão os meus lábios palavras de sabedoria, e o meu coração meditará pensamentos profundos.4 Ouvirei, atento, as sentenças inspiradas por Deus; depois, ao som da lira, explicarei meu oráculo.5 Por que ter medo nos dias de infortúnio, quando me cerca a malícia dos meus inimigos?6 Eles confiam em seus bens, e se vangloriam das grandes riquezas.7 Mas nenhum homem a si mesmo pode salvar-se, nem pagar a Deus o seu resgate.8 Caríssimo é o preço da sua alma, jamais conseguirá9 prolongar indefinidamente a vida e escapar da morte,10 porque ele verá morrer o sábio, assim como o néscio e o insensato, deixando a outrem os seus bens.11 O túmulo será sua eterna morada, sua perpétua habitação, ainda que tenha dado a regiões inteiras o seu nome,12 pois não permanecerá o homem que vive na opulência: ele é semelhante ao gado que se abate.13 Este é o destino dos que estultamente em si confiam, tal é o fim dos que só vivem em delícias.14 Como um rebanho serão postos no lugar dos mortos; a morte é seu pastor e os justos dominarão sobre eles. Depressa desaparecerão suas figuras, a região dos mortos será sua morada.15 Deus, porém, livrará minha alma da habitação dos mortos, tomando-me consigo.16 Não temas quando alguém se torna rico, quando aumenta o luxo de sua casa.17 Em morrendo, nada levará consigo, nem sua fortuna descerá com ele aos infernos.18 Ainda que em vida a si se felicitasse: Hão de te aplaudir pelos bens que granjeaste.19 Ele irá para a companhia de seus pais, que nunca mais verão a luz.20 O homem que vive na opulência e não reflete é semelhante ao gado que se abate.