1 Til sangmesteren; av David; en salme. Herre, du ransaker mig og kjenner mig.
2 Enten jeg sitter, eller jeg står op, da vet du det; du forstår min tanke langt fra.
3 Min sti og mitt leie gransker du ut, og du kjenner grant alle mine veier.
4 For det er ikke et ord på min tunge - se, Herre, du vet det alt sammen.
5 Bakfra og forfra omgir du mig, og du legger din hånd på mig.
6 Å forstå dette er mig for underlig, det er for høit, jeg makter det ikke.
7 Hvor skal jeg gå fra din Ånd, og hvor skal jeg fly fra ditt åsyn?
8 Farer jeg op til himmelen så er du der, og vil jeg rede mitt leie i dødsriket, se, da er du der.
9 Tar jeg morgenrødens vinger, og vil jeg bo ved havets ytterste grense,
10 så fører også der din hånd mig, og din høire hånd holder mig fast.
11 Og sier jeg: Mørket skjule mig, og lyset omkring mig bli natt -
12 så gjør heller ikke mørket det for mørkt for dig, og natten lyser som dagen, mørket er som lyset.
13 For du har skapt mine nyrer, du virket mig i min mors liv.
14 Jeg priser dig fordi jeg er virket på forferdelig underfull vis; underfulle er dine gjerninger, og min sjel kjenner det såre vel.
15 Mine ben var ikke skjult for dig da jeg blev virket i lønndom, da jeg blev kunstig virket i jordens dyp*. / {* d.e. i mors liv.}
16 Da jeg bare var foster, så dine øine mig, og i din bok blev de alle opskrevet de dager som blev fastsatt da ikke en av dem var kommet.
17 Hvor vektige dine tanker er for mig, Gud, hvor store deres summer!
18 Vil jeg telle dem, så er de flere enn sand; jeg våkner op, og jeg er ennu hos dig.
19 Gud, gid du vilde drepe den ugudelige, og I blodtørstige menn, vik fra mig -
20 de som nevner ditt navn til å fremme onde råd, som bruker det til løgn, dine fiender!
21 Skulde jeg ikke hate dem som hater dig, Herre, og avsky dem som reiser sig imot dig?
22 Jeg hater dem med et fullkomment hat; de er mine fiender.
23 Ransak mig, Gud, og kjenn mitt hjerte! Prøv mig og kjenn mine mangehånde tanker,
24 og se om jeg er på fortapelsens vei, og led mig på evighetens vei!
1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi.
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové,v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.