1 Til sangmesteren, for Jedutun*; av Asaf; en salme. / {* SLM 62, 1.}

2 Min røst er til Gud, og jeg vil rope; min røst er til Gud, og han vil vende øret til mig.

3 På min nøds dag søker jeg Herren; min hånd er utrakt om natten og blir ikke trett, min sjel vil ikke la sig trøste.

4 Jeg vil komme Gud i hu og sukke; jeg vil gruble, og min ånd vansmekter. Sela.

5 Du holder mine øine oppe i nattevaktene; jeg er urolig og taler ikke.

6 Jeg tenker på fordums dager, på de lengst fremfarne år.

7 Jeg vil komme i hu mitt strengespill om natten, i mitt hjerte vil jeg gruble, og min ånd ransaker.

8 Vil da Herren forkaste i all evighet, og vil han ikke mere bli ved å vise nåde?

9 Er det for all tid ute med hans miskunnhet? er hans løfte blitt til intet slekt efter slekt?

10 Har Gud glemt å være nådig? Har han i vrede tillukket sin barmhjertighet? Sela.

11 Jeg sier: Dette er min plage, det er år fra den Høiestes høire hånd.

12 Jeg vil forkynne Herrens gjerninger; for jeg vil komme dine under i hu fra fordums tid.

13 Og jeg vil eftertenke alt ditt verk, og på dine store gjerninger vil jeg grunde.

14 Gud! Din vei er i hellighet; hvem er en gud stor som Gud?

15 Du er den Gud som gjør under; du har kunngjort din styrke blandt folkene.

16 Du har forløst ditt folk med velde, Jakobs og Josefs barn. Sela.

17 Vannene så dig, Gud, vannene så dig, de bevet, ja avgrunnene skalv.

18 Skyene utøste vann, himlene lot sin røst høre, ja dine piler fløi hit og dit.

19 Din tordens røst lød i stormhvirvelen, lyn lyste op jorderike, jorden bevet og skalv.

20 Gjennem havet gikk din vei, og dine stier gjennem store vann, og dine fotspor blev ikke kjent.

21 Du førte ditt folk som en hjord ved Moses' og Arons hånd.

1 Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm.

2 Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.

3 V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

4 Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah.

5 Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.

6 I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.

7 Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:

8 Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?

9 Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

10 Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah.

11 I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.

12 Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.

13 A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.

14 Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?

15 Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.

16 Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah.

17 Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.

18 Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.

19 Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

20 Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti. [ (Psalms 77:21) Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona. ]