1 Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?

2 Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.

3 Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!

4 Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.

5 Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.

6 A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.

7 Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.

8 Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.

9 Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.

10 I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?

11 Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?

12 Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.

13 Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.

14 Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.

15 Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.

16 Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.

17 Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.

18 Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.

19 Nevydávejž té zběři duše hrdličky své,na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.

20 Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.

21 Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.

22 Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.

23 Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.

1 O God, why hast thou cast us off for ever?

Why doth thine anger smoke against the sheep of thy pasture?

2 Remember thy congregation, which thou hast gotten of old,

Which thou hast redeemed to be the tribe of thine inheritance;

And mount Zion, wherein thou hast dwelt.

3 Lift up thy feet unto the perpetual ruins,

All the evil that the enemy hath done in the sanctuary.

4 Thine adversaries have roared in the midst of thine assembly;

They have set up their ensigns for signs.

5 They seemed as men that lifted up

Axes upon a thicket of trees.

6 And now all the carved work thereof

They break down with hatchet and hammers.

7 They have set thy sanctuary on fire;

They have profaned the dwelling-place of thy name by casting it to the ground.

8 They said in their heart, Let us make havoc of them altogether:

They have burned up all the synagogues of God in the land.

9 We see not our signs:

There is no more any prophet;

Neither is there among us any that knoweth how long.

10 How long, O God, shall the adversary reproach?

Shall the enemy blaspheme thy name for ever?

11 Why drawest thou back thy hand, even thy right hand?

Pluck it out of thy bosom and consume them.

12 Yet God is my King of old,

Working salvation in the midst of the earth.

13 Thou didst divide the sea by thy strength:

Thou brakest the heads of the sea-monsters in the waters.

14 Thou brakest the heads of leviathan in pieces;

Thou gavest him to be food to the people inhabiting the wilderness.

15 Thou didst cleave fountain and flood:

Thou driedst up mighty rivers.

16 The day is thine, the night also is thine:

Thou hast prepared the light and the sun.

17 Thou hast set all the borders of the earth:

Thou hast made summer and winter.

18 Remember this, that the enemy hath reproached, O Jehovah,

And that a foolish people hath blasphemed thy name.

19 Oh deliver not the soul of thy turtle-dove unto the wild beast:

Forget not the life of thy poor for ever.

20 Have respect unto the covenant;

For the dark places of the earth are full of the habitations of violence.

21 Oh let not the oppressed return ashamed:

Let the poor and needy praise thy name.

22 Arise, O God, plead thine own cause:

Remember how the foolish man reproacheth thee all the day.

23 Forget not the voice of thine adversaries:

The tumult of those that rise up against thee ascendeth continually.