Salmo didático de Asafe

1 Escutai a minha lei, povo meu;

inclinai os vossos ouvidos

às palavras da minha boca.

2 Abrirei

a minha boca numa parábola;

falarei enigmas

da antiguidade.

3 Os quais temos ouvido e sabido,

e nossos

pais no-los têm contado.

4 Não os encobriremos aos seus filhos,

mostrando

à geração futura os louvores do Senhor,

assim como

a sua força e

as maravilhas que fez.

5 Porque ele estabeleceu um testemunho em Jacó,

e pôs uma lei em Israel,

a qual deu

aos nossos pais para que

a fizessem conhecer a seus filhos;

6 Para que

a geração vindoura a soubesse,

os filhos que nascessem,

os quais

se levantassem e

a contassem a seus filhos;

7 Para que pusessem

em Deus a sua esperança,

e se

não esquecessem das obras de Deus,

mas guardassem

os seus mandamentos.

8 E não fossem como seus pais,

geração obstinada e rebelde,

geração que não regeu o seu coração,

e cujo espírito

não foi fiel a Deus.

9 Os filhos de Efraim,

armados e trazendo arcos,

viraram as costas

no dia da peleja.

10 Não guardaram a aliança de Deus,

e recusaram andar

na sua lei;

11 E esqueceram-se das suas obras

e das maravilhas

que lhes fizera ver.

12 Maravilhas que ele fez

à vista de seus pais na terra do Egito,

no campo de Zoã.

13 Dividiu o mar,

e os fez passar por ele;

fez com que

as águas parassem como num montão.

14 De dia os guiou

por uma nuvem,

e toda a noite

por uma luz de fogo.

15 Fendeu as penhas no deserto;

e deu-lhes de beber

como

de grandes abismos.

16 Fez sair fontes da rocha,

e fez correr as águas como rios.

17 E ainda prosseguiram

em pecar contra ele,

provocando

ao Altíssimo na solidão.

18 E tentaram a Deus

nos seus corações,

pedindo carne para o seu apetite.

19 E falaram contra Deus,

e disseram: Acaso pode Deus

preparar-nos uma mesa no deserto?

20 Eis que feriu a penha,

e

águas correram dela:

rebentaram ribeiros em abundância.

Poderá também dar-nos pão,

ou preparar carne

para o seu povo?

21 Portanto o Senhor os ouviu,

e se indignou;

e acendeu um fogo contra Jacó,

e furor

também subiu contra Israel;

22 Porquanto não creram em Deus,

nem confiaram na sua salvação;

23 Ainda que mandara às altas nuvens,

e abriu

as portas dos céus,

24 E chovera sobre eles o maná para comerem,

e lhes dera

do trigo do céu.

25 O homem comeu o pão dos anjos;

ele lhes mandou comida a fartar.

26 Fez soprar o vento

do oriente nos céus,

e o trouxe

do sul com a sua força.

27 E choveu sobre eles carne

como pó,

e aves de asas como

a areia do mar.

28 E as fez cair

no meio do seu arraial,

ao redor de suas habitações.

29 Então comeram e se fartaram bem;

pois lhes cumpriu

o seu desejo.

30 Não refrearam o seu apetite.

Ainda lhes estava a comida na boca,

31 Quando a ira

de Deus desceu sobre eles,

e matou os mais robustos deles,

e feriu

os escolhidos de Israel.

32 Com tudo isto ainda pecaram,

e

não deram crédito

às suas maravilhas.

33 Por isso consumiu

os seus dias

na vaidade e

os seus anos na angústia.

34 Quando os matava, então o procuravam;

e voltavam,

e de madrugada buscavam a Deus.

35 E se lembravam de

que Deus era a sua rocha,

e o Deus Altíssimo o seu Redentor.

36 Todavia lisonjeavam-no com a boca,

e com a língua lhe mentiam.

37 Porque o seu coração

não era reto para com ele,

nem foram fiéis na sua aliança.

38 Ele, porém,

que é misericordioso, perdoou a sua iniquidade;

e não os destruiu,

antes muitas vezes desviou deles o seu furor,

e não despertou toda a sua ira.

39 Porque se lembrou de

que eram de carne,

vento que passa e não volta.

40 Quantas vezes

o provocaram no deserto,

e

o entristeceram na solidão!

41 Voltaram atrás, e tentaram a Deus,

e limitaram o Santo de Israel.

42 Não se lembraram da sua mão,

nem do dia em

que os livrou do adversário;

43 Como operou

os seus sinais no Egito,

e as suas maravilhas

no campo de Zoã;

44 E converteu os seus rios

em sangue,

e as suas correntes,

para que não pudessem beber.

45 Enviou entre eles enxames

de moscas que os consumiram,

e rãs

que os destruíram.

46 Deu também

ao pulgão a sua novidade,

e

o seu trabalho aos gafanhotos.

47 Destruiu as suas vinhas com saraiva,

e

os seus sicômoros com pedrisco.

48 Também entregou o seu gado à saraiva,

e os seus rebanhos aos coriscos.

49 Lançou sobre eles

o ardor da sua ira,

furor, indignação,

e angústia,

mandando maus anjos contra eles.

50 Preparou caminho à sua ira;

não poupou as suas almas da morte,

mas entregou à pestilência as suas vidas.

51 E feriu

a todo primogênito no Egito,

primícias da sua força

nas tendas de Cão.

52 Mas fez com que

o seu povo saísse como ovelhas,

e os guiou pelo deserto como um rebanho.

53 E os guiou com segurança,

que não temeram;

mas o mar cobriu

os seus inimigos.

54 E os trouxe até

ao termo do seu santuário,

até este monte que a sua destra adquiriu.

55 E expulsou os gentios

de diante deles,

e lhes dividiu uma herança por linha,

e fez habitar

em suas tendas

as tribos de Israel.

56 Contudo tentaram

e provocaram o Deus Altíssimo,

e

não guardaram

os seus testemunhos.

57 Mas retiraram-se para trás,

e portaram-se infielmente

como seus pais;

viraram-se como um arco enganoso.

58 Pois o provocaram à ira

com os seus altos,

e moveram o seu zelo com

as suas imagens de escultura.

59 Deus ouviu isto

e se indignou;

e aborreceu a Israel sobremodo.

60 Por isso desamparou

o tabernáculo em Siló,

a tenda

que estabeleceu entre os homens.

61 E deu a sua força ao cativeiro,

e a sua glória

à mão do inimigo.

62 E entregou o seu povo

à espada,

e se enfureceu contra a sua herança.

63 O fogo consumiu os seus jovens,

e as suas moças

não foram dadas em casamento.

64 Os seus sacerdotes caíram

à espada,

e as suas viúvas

não fizeram lamentação.

65 Então o Senhor despertou,

como quem acaba de dormir,

como um valente que

se alegra com o vinho.

66 E feriu

os seus adversários por detrás,

e pô-los

em perpétuo desprezo.

67 Além disto,

recusou o tabernáculo de José,

e não elegeu a tribo de Efraim.

68 Antes elegeu a tribo de Judá;

o monte Sião,

que ele amava.

69 E edificou

o seu santuário como altos palácios,

como a terra,

que fundou para sempre.

70 Também elegeu a Davi seu servo,

e

o tirou dos apriscos das ovelhas;

71 E o tirou

do cuidado das que se acharam prenhes;

para apascentar a Jacó, seu povo,

e a Israel, sua herança.

72 Assim os apascentou,

segundo a integridade do seu coração,

e os guiou pela perícia de suas mãos.

1 Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých. 2 Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé. 3 Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali, 4 Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil. 5 Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým, 6 Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým, 7 Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho, 8 Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho. 9 Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili, 10 Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi. 11 Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal. 12 Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan. 13 Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada. 14 Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni. 15 Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých. 16 Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky. 17 A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti. 18 A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své. 19 A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti? 20 Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému? 21 A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele, 22 Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho, 23 Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel, 24 A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim. 25 Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti. 26 Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední. 27 I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským. 28 Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich. 29 I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali. 30 Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich, 31 A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil. 32 S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho. 33 A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním. 34 Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli, 35 Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich: 36 (Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu. 37 A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho), 38 On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své. 39 Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase. 40 Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách. 41 Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali. 42 Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení, 43 Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan, 44 Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli. 45 Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily. 46 A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám. 47 Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem. 48 Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé. 49 Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé. 50 Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil. 51 A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových. 52 Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti. 53 Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře, 54 Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho. 55 Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská. 56 Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali. 57 Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště. 58 Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej. 59 Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele, 60 Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi, 61 Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele. 62 Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval. 63 Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny. 64 Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly. 65 Potom pak procítil Pán jako ze sna, jako silný rek, kterýž po víně sobě vykřikuje. 66 A ranil nepřátely své po zadu, a u věčné pohanění je vydal. 67 Ačkoli pak pohrdl stánkem Jozefovým, a pokolení Efraimova nevyvolil, 68 Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval. 69 A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou, jako zemi, kterouž utvrdil na věky. 70 A vyvolil Davida služebníka svého, vzav jej od chlévů stáda. 71 Když chodil za ovcemi březími, zavedl jej, aby pásl Jákoba, lid jeho, a Izraele, dědictví jeho. 72 Kterýž pásl je v upřímnosti srdce svého, a zvláštní opatrností rukou svých vodil je.