Oração do aflito que, desfalecido, derrama a sua queixa diante do Senhor

1 Senhor, ouve a minha oração,

e chegue a ti o meu clamor.

2 Não escondas de mim

o teu rosto no dia da minha angústia,

inclina para mim os teus ouvidos;

no dia

em que eu clamar, ouve-me depressa.

3 Porque os meus dias

se consomem como a fumaça,

e

os meus ossos ardem como lenha.

4 O meu coração está ferido

e seco como a erva,

por isso me esqueço

de comer o meu pão.

5 Por causa da voz

do meu gemido os meus ossos

se apegam à minha pele.

6 Sou semelhante ao pelicano no deserto;

sou como um mocho nas solidões.

7 Vigio,

sou como o pardal solitário

no telhado.

8 Os meus inimigos me afrontam todo

o dia;

os que se enfurecem contra

mim têm jurado contra mim.

9 Pois tenho comido cinza como pão,

e misturado

com lágrimas a minha bebida,

10 Por causa da tua ira

e da tua indignação,

pois tu me levantaste

e me arremessaste.

11 Os meus dias são como

a sombra que declina,

e como a erva me vou secando.

12 Mas tu, Senhor,

permanecerás para sempre,

a tua memória

de geração em geração.

13 Tu te levantarás e terás piedade de Sião;

pois

o tempo de te compadeceres dela,

o tempo determinado, já chegou.

14 Porque os teus servos têm prazer

nas suas pedras,

e se compadecem do seu pó.

15 Então os gentios temerão

o nome do Senhor,

e todos os reis

da terra a tua glória.

16 Quando o Senhor edificar a Sião,

aparecerá na sua glória.

17 Ele atenderá à oração do desamparado,

e

não desprezará a sua oração.

18 Isto se escreverá para

a geração futura;

e o povo que

se criar louvará ao Senhor.

19 Pois olhou desde o alto do seu santuário,

desde

os céus o Senhor contemplou a terra,

20 Para ouvir o gemido dos presos,

para soltar

os sentenciados à morte;

21 Para anunciarem o nome

do Senhor em Sião,

e o seu louvor em Jerusalém,

22 Quando os povos se ajuntarem,

e os reinos,

para servirem ao Senhor.

23 Abateu a minha força

no caminho;

abreviou os meus dias.

24 Dizia eu: Meu Deus,

não me leves no meio dos meus dias,

os teus anos são

por todas as gerações.

25 Desde a antiguidade fundaste a terra,

e

os céus são obra das tuas mãos.

26 Eles perecerão, mas tu permanecerás;

todos eles

se envelhecerão

como um vestido;

como roupa os mudarás,

e ficarão mudados.

27 Porém tu és o mesmo,

e os teus anos nunca terão fim.

28 Os filhos dos teus servos continuarão,

e

a sua semente ficará firmada perante ti.

1 Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své. 2 Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě. 3 Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne. 4 Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou. 5 Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul. 6 Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé. 7 Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách. 8 Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše. 9 Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou. 10 Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji, 11 Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou. 12 Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem. 13 Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu. 14 Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel. 15 Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se, 16 Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé, 17 Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své, 18 Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich. 19 Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina, 20 Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil, 21 Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli, 22 Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě, 23 Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu. 24 Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých, 25 Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá, 26 I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa. 27 Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou. 28 Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou. 29 Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou.