Ao mestre de canto. Salmo dos filhos de Corá

1 Ouvi isto, vós todos os povos;

inclinai os ouvidos,

todos os moradores do mundo,

2 Tanto baixos

como altos,

tanto ricos

como pobres.

3 A minha boca falará de sabedoria,

e a meditação do meu coração será

de entendimento.

4 Inclinarei os meus ouvidos a uma parábola;

declararei o

meu enigma

na harpa.

5 Por que temerei eu nos dias maus,

quando me cercar a iniquidade

dos que me armam ciladas?

6 Aqueles que confiam na sua fazenda,

e se gloriam na multidão das suas riquezas,

7 Nenhum deles de modo algum pode remir a seu irmão,

ou dar a

Deus o resgate dele

8 (Pois a redenção

da sua alma é caríssima,

e cessará

para sempre),

9 Para que viva para sempre,

e não veja

corrupção.

10 Porque ele vê que os sábios morrem;

perecem igualmente tanto

o louco

como o brutal,

e deixam a

outros os seus bens.

11 O seu pensamento interior

é que as suas

casas serão

perpétuas e as

suas habitações de geração em geração;

dão às suas

terras os seus próprios nomes.

12 Todavia o homem

que está em honra não permanece;

antes é

como os animais,

que perecem.

13 Este caminho deles é a sua loucura;

contudo a sua posteridade aprova as suas palavras.

(Selá.)

14 Como ovelhas são postos na sepultura;

a morte

se alimentará deles e os retos terão domínio sobre eles na manhã,

e a sua

formosura se

consumirá na

sepultura, a

habitação deles.

15 Mas Deus remirá a minha alma do poder da sepultura,

pois me receberá.

(Selá.)

16 Não temas, quando alguém se enriquece,

quando a glória

da sua casa

se engrandece.

17 Porque, quando morrer, nada levará consigo,

nem a sua

glória o acompanhará.

18 Ainda que na sua vida ele bendisse a sua alma;

e os homens te louvarão,

quando fizeres bem

a ti mesmo,

19 Irá para a geração de seus pais;

eles nunca verão

a luz.

20 O homem que está em honra,

e não tem entendimento,

é semelhante aos animais,

que perecem.

1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm. 2 Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští. 3 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý. 4 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost. 5 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou. 6 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla? 7 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí. 8 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení, 9 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky), 10 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení. 11 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce. 12 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými. 13 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou. 14 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah. 15 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě. 16 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah. 17 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho. 18 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho. 19 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje: 20 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. 21 Summou: Èlověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou.