1 Anima mia, benedici l’Eterno!

o Eterno, mio Dio, tu sei sommamente grande;

sei vestito di splendore e di maestà.

2 Egli si ammanta di luce come di una veste;

distende i cieli come una tenda;

3 egli costruisce le sue alte stanze sulle acque;

fa delle nuvole il suo carro,

avanza sulle ali del vento;

4 fa dei venti i suoi messaggeri,

delle fiamme di fuoco i suoi ministri.

5 Egli ha fondato la terra sulle sue basi; non sarà mai smossa.

6 Tu l’avevi avvolta dell’oceano come di una veste, le acque si erano fermate sui monti.

7 Alla tua minaccia esse si ritirarono,

alla voce del tuo tuono fuggirono spaventate.

8 Le montagne sorsero, le valli si abbassarono

nel luogo che tu avevi stabilito per loro.

9 Tu hai posto alle acque un limite che non oltrepasseranno;

esse non torneranno a coprire la terra.

10 Egli manda fonti nelle valli,

ed esse scorrono fra le montagne;

11 abbeverano tutte le bestie della campagna,

gli asini selvatici vi si dissetano.

12 Presso a quelle si riparano gli uccelli del cielo;

in mezzo alle fronde fanno udire la loro voce.

13 Egli irriga i monti dall’alto delle sue stanze,

la terra è saziata con il frutto delle tue opere.

14 Egli fa germogliare l’erba per il bestiame

e le piante per il servizio dell’uomo,

facendo uscire dalla terra il nutrimento:

15 il vino che rallegra il cuore dell’uomo,

l’olio che gli fa risplendere il volto

e il pane che sostenta il cuore dei mortali.

16 Gli alberi dell’Eterno sono saziati,

i cedri del Libano che egli ha piantati.

17 Gli uccelli vi fanno i loro nidi;

la cicogna fa dei cipressi la sua dimora;

18 le alte montagne sono per i camosci,

le rocce sono il rifugio degli iraci.

19 Egli ha fatto la luna per le stagioni;

il sole conosce il suo tramonto.

20 Tu mandi le tenebre e viene la notte,

nella quale si muovono tutte le bestie delle foreste.

21 I leoncelli ruggiscono dietro la preda

e chiedono il loro pasto a Dio.

22 Sorge il sole, esse si ritirano

e si accovacciano nelle loro tane.

23 L’uomo esce all’opera sua

e al suo lavoro fino alla sera.

24 Quanto sono numerose le tue opere, o Eterno!

Tu le hai fatte tutte con sapienza;

la terra è piena delle tue ricchezze.

25 Ecco il mare, grande e vasto,

dove si muovono creature senza numero,

animali piccoli e grandi.

26 Lo percorrono le navi

e quel leviatano che hai creato per scherzare in esso.

27 Tutti quanti sperano in te

perché tu dia loro il cibo a suo tempo.

28 Tu lo dai loro ed essi lo raccolgono;

tu apri la mano ed essi sono saziati di beni.

29 Tu nascondi il tuo volto, essi sono smarriti;

tu ritiri il loro fiato ed essi muoiono

e tornano nella loro polvere.

30 Tu mandi il tuo spirito, essi sono creati,

e tu rinnovi la faccia della terra.

31 Duri per sempre la gloria dell’Eterno,

si rallegri l’Eterno nelle opere sue!

32 Egli guarda la terra ed essa trema;

egli tocca i monti ed essi fumano.

33 Io canterò all’Eterno finché vivrò;

salmeggerò al mio Dio finché esisterò.

34 Possa la mia meditazione essergli gradita!

Io mi rallegrerò nell’Eterno.

35 Spariscano i peccatori dalla terra,

e gli empi non siano più!

Anima mia, benedici l’Eterno.

Alleluia.

1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl. 2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu. 3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém. 4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající. 5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků. 6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody. 7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily, 8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil. 9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země. 10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami, 11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou. 12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává. 13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země. 14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země, 15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Èiní, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský. 16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil. 17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí. 18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků. 19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj. 20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní: 21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého. 22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají. 23 Èlověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera. 24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého. 25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí. 26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál. 27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým. 28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi. 29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí. 30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země. 31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých. 32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří. 33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává. 34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu. 35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.