1 Di Davide.

O Eterno, contendi con quelli che mi aggrediscono,

combatti con quelli che mi combattono.

2 Prendi lo scudo e la targa

e vieni in mio aiuto.

3 Tira fuori la lancia e chiudi il passo ai miei persecutori;

di’ all’anima mia: "Io sono la tua salvezza".

4 Siano confusi e svergognati quelli che cercano di togliermi la vita;

si ritirino e siano umiliati quelli che meditano la mia rovina.

5 Siano come pula al vento

e l’angelo dell’Eterno li scacci.

6 Sia la loro via tenebrosa e sdrucciolevole,

e l’angelo dell’Eterno li insegua.

7 Poiché, senza motivo, mi hanno teso di nascosto la loro rete,

senza motivo hanno scavato una fossa per togliermi la vita.

8 Li colga una rovina improvvisa

e siano presi nella rete che essi hanno nascosta;

scendano nella rovina preparata per me.

9 Allora l’anima mia festeggerà nell’Eterno

e si rallegrerà nella sua salvezza.

10 Tutte le mie ossa diranno: "O Eterno, chi è pari a te

che liberi il misero da chi è più forte di lui,

il misero e il bisognoso da chi lo spoglia?".

11 Perfidi testimoni si alzano contro di me;

mi domandano cose delle quali non so nulla.

12 Mi rendono male per bene;

l’anima mia è desolata.

13 Eppure io, quando erano malati, vestivo il cilicio,

affliggevo l’anima mia con il digiuno,

e pregavo con il capo curvo sul petto.

14 Camminavo triste come per la perdita di un amico, di un fratello,

andavo chino, scuro in volto, come uno che pianga sua madre.

15 Ma, quando io vacillo, essi si rallegrano, si radunano assieme;

si raduna contro di me gente abietta che io non conosco;

mi lacerano senza posa.

16 Come profani buffoni da mensa,

digrignano i denti contro di me.

17 O Signore, fino a quando vedrai tu questo?

allontana l’anima mia dalla loro malvagità,

l’unica mia, da quelle belve.

18 Io ti celebrerò nella grande assemblea,

ti loderò in mezzo a un popolo numeroso.

19 Non si rallegrino di me quelli che a torto mi sono nemici,

né ammicchino quelli che mi odiano senza motivo.

20 Poiché non parlano di pace,

anzi meditano inganni contro la gente pacifica del paese.

21 Aprono larga la bocca contro di me e dicono:

"Ah, ah! l’occhio nostro l’ha visto".

22 Anche tu hai visto, o Eterno; non tacere!

O Signore, non allontanarti da me.

23 Risvegliati, destati per farmi giustizia,

o mio Dio, mio Signore, per difendere la mia causa.

24 Giudicami secondo la tua giustizia, o Eterno, Dio mio,

e fa’ che essi non si rallegrino di me;

25 che non dicano in cuor loro: "Ah, ecco il nostro desiderio!",

che non dicano: "L’abbiamo inghiottito".

26 Siano tutti svergognati e confusi

quelli che si rallegrano del mio male;

siano ricoperti di vergogna e disonore

quelli che si innalzano superbi contro di me.

27 Cantino e si rallegrino

quelli che si compiacciono della mia giustizia,

e dicano sempre: "Glorificato sia l’Eterno

che vuole la pace del suo servitore!".

28 La mia lingua parlerà della tua giustizia,

e proclamerà sempre la tua lode.

1 Žalm Davidův. Suď se, Hospodine, s těmi, kteříž se se mnou soudí; bojuj proti těm, kteříž proti mně bojují. 2 Pochyť štít a pavézu, a povstaň mi ku pomoci. 3 Vezmi i kopí, a vyjdi vstříc těm, kteříž táhnou proti mně. Rciž duši mé: Spasení tvé jáť jsem. 4 Nechať se zahanbí a zapýří ti, kteříž hledají duše mé; zpět ať jsou obráceni a zahanbeni ti, kteříž mi zlé obmýšlejí. 5 Ať jsou jako plevy před větrem, a anděl Hospodinův rozptylujž je. 6 Cesta jejich budiž temná a plzká, a anděl Hospodinův stihej je. 7 Nebo jsou bez příčiny polékli v jámě osídlo své, bez příčiny vykopali jámu duši mé. 8 Připadniž na ně setření, jehož se nenadáli, a sít jejich, kterouž ukryli, ať je uloví; s hřmotem ať do ní vpadnou. 9 Duše má pak ať se veselí v Hospodinu, a ať raduje se v spasení jeho. 10 A tuť všecky kosti mé řeknou: Hospodine, kdo jest podobný tobě, ješto vytrhuješ ztrápeného z moci toho, kterýž nad něj silnější jest, tolikéž chudého a nuzného od toho, kterýž ho násilně loupí? 11 Povstávají svědkové lživí, a na to, o čemž nevím, dotazují se mne. 12 Zlým za dobré mi se odplacují, duše mé zbaviti mne chtíce, 13 Ježto já v nemoci jejich pytlem jsem se přiodíval, duši svou postem trápil, a sám u sebe za ně často se modlil. 14 Jako k příteli, jako k bratru vlastnímu jsem chodíval; jakožto ten, kterýž po matce kvílí, smutek nesa, tak jsem se ponižoval. 15 Ale oni z mého zlého radovali se, a rotili se; shromažďovali se proti mně i ti nejnevážnější, o čemž jsem nevěděl; utrhali mi, a nemlčeli. 16 S pokrytci, posměvači, fatkáři škřipěli na mne zuby svými. 17 Pane, dlouho-liž se dívati budeš? Vytrhni duši mou od zhouby jejich, od lvů jedinkou mou. 18 I budu tě oslavovati v shromáždění velikém, ve množství lidu tebe chváliti budu. 19 Nechažť se nade mnou neradují ti, kteříž bezprávně ke mně se nepřátelsky mají; ti, kteříž mne nenávidí bez příčiny, ať nemhourají očima. 20 Neboť nemluví ku pokoji, ale proti pokojným na zemi slova lstivá vymýšlejí. 21 Anobrž rozdírají proti mně ústa svá, a říkají: Hahá, hahá, jižť vidí oko naše. 22 Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se, Pane, nevzdalujž se ode mne. 23 Probudiž se a prociť k soudu mému, Bože můj a Pane můj, k obhájení pře mé. 24 Suď mne podlé spravedlnosti své, Hospodine Bože můj, ať se neradují nade mnou. 25 Ať neříkají v srdci svém: Měhoděk duši naší; ať neříkají: Sehltili jsme jej. 26 Ale ať se zahanbí a zapýří všickni radující se mému zlému, v stud a hanbu ať jsou oblečeni ti, kteříž se zpínají proti mně. 27 Ti pak, kteříž mi přejí mé spravedlnosti, ať plésají, a radují se, a ať říkají vždycky: Veleslaven budiž Hospodin, kterýž přeje pokoje služebníku svému. 28 I můj jazyk ohlašovati bude spravedlnost tvou, a na každý den chválu tvou.