1 Per il Maestro del coro. Dei figli di Core. Salmo.

Udite questo, popoli tutti;

porgete orecchio, voi tutti gli abitanti del mondo!

2 Plebei e nobili,

ricchi e poveri tutti insieme.

3 La mia bocca pronuncerà cose sagge,

e la meditazione del mio cuore sarà piena di senno.

4 Io presterò orecchio al proverbio,

spiegherò il mio enigma al suon della cetra.

5 Perché temere nei giorni dell’avversità

quando mi circonda l’iniquità dei miei avversari?

6 Essi confidano nei loro grandi averi

e si gloriano della grandezza delle loro ricchezze,

7 ma nessuno può in alcun modo redimere il fratello,

né dare a Dio il prezzo del suo riscatto.

8 Il riscatto dell’anima dell’uomo è troppo alto

e il denaro sarà sempre insufficiente,

9 perché essa viva in eterno ed eviti di vedere la tomba.

10 Infatti la vedrà: i sapienti muoiono;

lo stolto e l’ignorante periscono tutti

e lasciano ad altri le loro ricchezze.

11 Pensano che le loro case dureranno per sempre

e che le loro abitazioni siano eterne,

perciò danno i loro nomi alle terre.

12 Ma anche l’uomo che è in onore non dura;

egli è simile alle bestie che periscono.

13 Questo loro modo di comportarsi è follia;

eppure i loro successori approvano i loro discorsi. [Pausa]

14 Sono scacciati come pecore nel soggiorno dei morti;

la morte è il loro pastore

e al mattino gli uomini retti li calpestano.

La loro gloria deve consumarsi nel soggiorno dei morti

e non avrà altra dimora.

15 Ma Dio riscatterà l’anima mia

dal potere del soggiorno dei morti,

perché mi prenderà con sé. [Pausa]

16 Non temere quando uno si arricchisce,

quando si accresce la gloria della sua casa.

17 Perché, quando morrà, non porterà nulla con sé;

la sua gloria non scenderà con lui.

18 Benché tu, mentre vivi, ti reputi felice

e la gente ti lodi per i successi che ti procuri,

19 tu te ne andrai alla generazione dei tuoi padri,

che non vedranno mai più la tua luce.

20 L’uomo che è in onore e non ha intendimento

è simile alle bestie che periscono.

1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm. 2 Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští. 3 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý. 4 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost. 5 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou. 6 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla? 7 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí. 8 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení, 9 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky), 10 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení. 11 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce. 12 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými. 13 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou. 14 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah. 15 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě. 16 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah. 17 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho. 18 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho. 19 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje: 20 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. 21 Summou: Èlověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou.