1 Preghiera di Mosè, uomo di Dio.

O Signore, tu sei stato per noi un rifugio d’età in età.

2 Prima che i monti fossero nati

e che tu avessi formato la terra e il mondo,

anzi, da eternità in eternità, tu sei Dio.

3 Tu fai tornare i mortali in polvere

e dici: "Ritornate, o figli degli uomini".

4 Perché mille anni, agli occhi tuoi,

sono come il giorno di ieri che è passato,

e come una veglia nella notte.

5 Tu li porti via come in una piena; sono come un sogno.

Sono come l’erba che verdeggia la mattina;

6 la mattina essa fiorisce e verdeggia,

la sera è segata e si secca.

7 Poiché noi siamo consumati per la tua ira

e siamo atterriti per il tuo cruccio.

8 Tu metti le nostre iniquità davanti a te,

e i nostri peccati nascosti alla luce del tuo volto.

9 Tutti i nostri giorni spariscono per il tuo cruccio;

noi finiamo gli anni nostri come un soffio.

10 I giorni dei nostri anni arrivano a settant’anni;

o, per i più forti, a ottant’anni;

e quel che ne fa l’orgoglio, non è che travaglio e vanità;

perché passa presto, e noi ce ne voliamo via.

11 Chi conosce la forza della tua ira

e il tuo cruccio secondo il timore che ti è dovuto?

12 Insegnaci dunque a così contare i nostri giorni,

per acquistare un cuore saggio.

13 Ritorna, o Eterno; fino a quando?

e muoviti a pietà dei tuoi servitori.

14 Saziaci al mattino della tua grazia,

e noi esulteremo, gioiremo tutti i nostri giorni.

15 Rallegraci in proporzione dei giorni che ci hai afflitti

e degli anni che abbiamo sofferto il male.

16 Appaia l’opera tua in favore dei tuoi servitori

e la tua gloria ai loro figli.

17 La grazia del Signore Dio nostro sia sopra noi,

e rendi stabile l’opera delle nostre mani;

sì, l’opera delle nostre mani rendila stabile.

1 Modlitba Mojžíše, muže Božího. Pane, ty jsi býval příbytek náš od národu do pronárodu. 2 Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný. 3 Ty přivodíš člověka na to, aby setřín byl, říkaje: Navraťtež se zase, synové lidští. 4 Nebo by tisíc let přetrval, jest to před očima tvýma jako den včerejší, a bdění noční. 5 Povodní zachvacuješ je; jsou sen, a jako bylina hned v jitře pomíjející. 6 Toho jitra, kteréhož vykvetne, mění se, u večer pak jsuc podťata, usychá. 7 Ale my hyneme od hněvu tvého, a prochlivostí tvou jsme zděšeni. 8 Nebo jsi položil nepravosti naše před sebe, a tajnosti naše na světlo oblíčeje svého. 9 Pročež všickni dnové naši v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč. 10 Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme. 11 Ale kdo jest, ješto by znal přísnost hněvu tvého, a ostýchal se zůřivosti tvé? 12 Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce. 13 Navrať se zase, Hospodine, až dokud prodléváš? Mějž lítost nad služebníky svými. 14 Nasyť nás hned v jitře svým milosrdenstvím, tak abychom prozpěvovati, a veseliti se mohli po všecky dny naše. 15 Obveseliž nás podlé dnů, v nichž jsi nás ssužoval, a let, v nichž jsme okoušeli zlého. 16 Budiž zřejmé při služebnících tvých dílo tvé, a okrasa tvá při synech jejich. 17 Budiž nám přítomná i ochotnost Hospodina Boha našeho, a díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď.